Sovětské právní myšlení ve 20. letech

294 Pages·1968·8.633 MB·Czech

by  P. I. Stučka and J. B. Pašukanis

SOVĚTSKÉ
PRÁVNÍ
MYŠLENÍ
VE 20. LETECH
EDIČNÍ RADA
LADISLAV HRZAL
JIŘÍ CHLUMSKÝ
JAROMÍR JERMÁŘ
ZDENĚK JIČÍNSKÝ
BENEDIKT KORDA
MILOSLAV KRÁL
ZDENĚK MLYNÁŘ
ZDENĚK STRMISKA
FRANTIŠEK ŠAMALÍK
VOJTĚCH TLUSTÝ
Translation © J. Oborská, B. Sodomková, 1967
PRÁVNÍ MYŠLENÍ V REVOLUCI
Obraz sovětské marxistické právní teorie, který jsme začínali
důvěrně poznávat po roce 1945, uchvacoval novou generaci
marxisticky orientovaných právníků svou jednoznačnou prů­
zračností i jednoznačnou nadřazeností, s níž se kladl jako je­
dině vědecká teorie nad jakékoli jiné „nevědecké" koncepce
práva. Byl černobílý, ale tato barevná chudoba se zračila jako
bohatství pravdy i bohatství zásadovosti. Před námi byly ofi­
ciální, harmonizované (a proto vzájemně zaměnitelné) texty
a názory, v nichž bylo všechno odlišné s principiální důsled­
ností určeno jako nevědecké nebo heretické.
Z této nerozlišenosti (tj. obsahové totožnosti) oficiální teorie
výrazně vystupovala tvář jejího vedoucího duchovního před­
stavitele, tvář „prokurátora" sovětské právní vědy- Andreje
Vyšinského. Jeho referát na první všesvazové poradě věnované
otázkám vědy o sovětském právu a státu (Hlavní úkoly sovět­
ské socialistické právní vědy- 16. 7. 1938) znamenal deñni­
tivní vítězství v oñcializaci právní vědy a- opaěně- dočasnou
porážku principů, bez nichž se tato i kterákoli jiná věda ne­
může rozvíjet- principů svobody názorů a jejich konkurence
na základě jejich vědecké hodnoty. Vyšinsk' převedl tuto
konkurenci z oblasti vědy do oblasti politiky. lšekl: „V právní
vědě zaujímala po řadu let skoro monopolní postavení skupina
lidí, kteří se ukázali být provokatéry a zrádci, lidí, kteří pod
maskou ochránců marxisínu-leninismu, pod maskou bojovní­
ků za ortodoxní marxismus, za marxisticko-leninskou metodo­
logii se ve skutečnosti pokoušeli zradit sovětskou vědu, sovět­
skou vlast. My všichni, kteří pracujeme v určité oblasti našeho
sovětského práva, známe tato opovrženíhodná jména. . .'°
V této formulaci se odsuzují k bezživotí, k zapomnění,
k úloze výstražných nebo varovných příkladů všechny pod­
statné výsledky, k nimž sovětské právní myšlení dospělo do
poloviny 30. let. Většinou jsme je poznávali pod zomým úhlem
Vyšinského kritiky; nečetli jsme je autenticky, nekonstruovali
jsme vývoj právního myšlení v SSSR z něho samého, ale
z apriorních schémat, jež vylučovala cokoli pozitivního v tomto
vývoji: bylo to přece období nikoli teoretických (a tedy jak
nevyhnutelných, tak plodných z hlediska rozvoje vědy), ale
vědomých omylů.
Dva předpoklady musely být splněny, aby bylo možné vyjít
z těchto apriorních schémat. První je subjektivní: aby se určil
autentický význam „zavržených textů", je třeba k nim přistou­
pit autentický - tj. teoreticko-kriticky, bez apriorní politicko­
ideologické (metateoretické) předpojatosti. Je to bod, v němž
se myšlení stává teoretickým, vědeckým myšlením V pravém
slova smyslu, bod, který - přestože je sociálně a kulturně po­
liticky podmíněn - není časově totožný v každém rozvíjejícím
se myšlení. Proto bylo možno číst tyto texty autenticky ještě
předtím, než byl splněn druhý, objektivní předpoklad, tj.
vnitřní rozpad, krize oficiální teorie, otřes její průzračně sebe­
uspokojující jednoznačnosti. Nebylo však plně možné socia­
lizovat, zevšeobecnit toto individuální osvobození se od Vy­
šinského apriorních soudů, pokud nebyl splněn tento druhý
předpoklad.
Jistě je třeba z toho vyvodit, že krize oficiální teorie je pouze
výrazem toho, že v hlubší a významnější sociálně politické
oblasti se ocitla v krizi černo-bíle zjednodušující tendence, že
právě na jejím základě ztratila oficiální koncepce práva své do­
savadní funkce, oprávnění a z toho plynoucí metateoretickou
mocenskou ochranu. Druhý předpoklad se stával skutečností
po roce 1953 a byl přirozeně nepřehlédnutelným podnětem
pro myšlenkovou reorientaci právních teoretiků v socialistic­
kých zemích. Taková reorientace, nemá-li být čistě slovní,
formální, tj. nezasahující stavební kameny koncepce, vyžaduje
pochopit její nutnost, pochopit příčiny krize starých myšlen­
kových schémat. Bez toho je nemožné určit dynamizující,
plodné prvky, jež mohou být východiskem této reorientace
a které byly umrtveny, zplaněny v těchto schématech; tedy
určit zároveň i ty prvky, z nichž pramenilo toto umrtvení
a zplanění.
Tím je kladena otázka geneze dynamizujících i umrtvujících
elementů, na niž může odpovědět pouze historicko-teoretická
rekonstrukce vývoje právního myšlení. Není však snaha vrátit
do našeho povědomí tyto „zavržené texty" jen záležitostí piety,
spravedlnosti? Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že jsou
mrtvé pro naši přítomnost, že byly mrtvé nebo umírající už
v době, kdy se proti nim zvedla smrtící kritika. Náš zájem by
byl motivován jen eticky a historiograñcky, nikoli teoreticky. Je
naprosto správné, že renesance minulých teoretických systé­
mů nemůže nahradit teoretickou práci současníků, ale právě
tak je správné i to, že renesance je neustálou aktualizací živou­
cích prvků minulých systémů.
Z přesvědčení, že v případě Stučky a Pašukanise jde o tuto
renesanci, vychází tento první český překlad jejich prací (práce
Paěukanisova vyšla před válkou v německém překladu, po válce
v anglickém v USA). Jména obou patří k těm „opovržení­
hodným jménům", proti nimž byla zaměřena Vyšinského kri­
tika. Ve stovkách a tisících knih, učebnic, článků a referátů se
v různých variacích, s různou intenzitou a různou kulturností
reprodukovala a rozvíjela kritika jejich teoretických koncepcí.
To je faktor, který může jistě nepříznivě ovlivnit přístup k těm­
to tendencím všude tam, kde dříve převládala snaha prokázat
jejich „omylnost" nebo „škodlivost", kde se tedy z důvodů
rnimoteoretických přínos Stučky, Pašukanise a jiných vyčle­
ňuje z předpokladů reorientace právního myšlení, kde se tedy
kladou překážky této reorientaci, jež dodnes není zdaleka do­
vršena ani v oblasti právní teorie a tím spíše ani v oblasti
justiční praxe.
Jaké byly tedy teoretické základy těchto teorií a jaké byly
příčiny toho, že reprezentativní marxistické právní teorie byly
v druhé polovině 30. let prohlášeny za nemarxistické nebo
protimarxistické? Odpověď musíme hledat nejen v jejich cha­
rakteru, ale i v sociálně politických funkcích, které mohly
a které nemohly plnit.
Petr Stučka (1865-1932), Lotyš, jeden ze zakladatelů ko­
munistické strany Lotyšska, jehož jméno dnes nese státní lo­
tyšská universita, psal svou „Revoluční úlohu práva a státu"
v roce 1921, z podnětu organizačního byra ÚV VKS(b). Klade
základy marxistické teorie práva v době, kdy nové pozitivní
právo existovalo (po roce 1917) vlastně 'en v zárodečných
a programových formách - v dekretech VV sovětů dělnic­
kých, vojenských a rolnických zástupců, v dekretech RLK
a v minimálních programech RSDDS i socialistů-revolucio­
nářů.
Dekret o soudu kladl tyto zárodečné formy socialistického
práva - spolu s revolučním svědomím a revolučním právním
vědomím - proti pozitivnímu (platnému) právu svržených
vlád. Mlhavost formulací o „revolučním svědomí" a „revoluč­
ním právním vědomí" nemohla být přirozeně základem pozi­
tivisticky pojaté zákonnosti a právní jistoty, ale právě tak
nelze určit juristické hledisko jako adekvátní pro hodnocení
revolučního zvratu. Poměr revoluce k pozitivnímu právu
systému, který ruší (relace mezi recepcí a zrušením tohoto
práva revolucí), je dán právě tak i obsahem tohoto práva.
A právní kultura carského Ruska byla toho druhu, že revoluce
musela spíše zdůraznit zrušení než kontinuitu. Byla výsledkem
kompromisů mezi samoděržavím_a liberalismem, produktem
uvolnění buržoazních vztahů bez uvolnění jejich politického
výrazu, který si v doktríně přirozených práv člověka a občana
podřídil v jiných zemích státní moc. Neobsahovala v sobě ty
možnosti kontinuity, jež zahrnuje formální demokracie.
Tato hluboká brázda mezi starým pozitivním právem a revo­
lucí povzbuzovala asimilaci těch nemarxistických právních
teorií, jež nebyly vázány na pozitivní právo - především
teorií Leona Duguita a Leona Petražyckého. Duguit, který
proti normám pozitivního práva kladl sociální normu vyžadu­
jící sociální solidárnost - a v tomto smyslubyl kritický vůči
liberalistickému individualismu - se zdál zvláště vhodným
východiskem pro konstrukci nové právní teorie. Avšak smysl
jeho koncepce - zdůraznění povinností na úkor práv, elimi­
nace tzv. subjektivního práva a redukce svobody na povin­
nost - byl antihumánní, byl svými základními principy bližší
starému pozitivnímu právu než revoluci. Právní teorie Petra­
zyckého, člena ÚV konstitučně demokratické strany, situovala
právo (pocit právní odpovědnosti a oprávnění) do psychiky
lidí: právo jako psychologický fakt u něho předchází pozitivní
právo, tj. právo ve smyslu legislativní činnosti státních orgánů.
Tato koncepce (z níž vycházel hlavně Rejsner) zdánlivě nejlépe
korespondovala s těmi formulacemi Dekretu o soudu, v nichž
se mluvilo o „revolučním svědomí" a „revolučním právním
vědomí". Z těchto důvodů Stučka konstatoval, že po přijetí
Dekretu o soudu nezvítězilo marxistické pojetí práva, neboť
zatím neexistovalo, že zvítězila fikce „intuitivního“ práva
Petražyckého.
Z čistě formálního hlediska nemohl tedy Stučka budovat
marxistickou teorii práva na základě jeho formální, tj. pozitivní
existence, která nebyla zdaleka tak rozvinuta, aby se mohla
stát základem „marxistického pozitivismu", „marxistické
právní dogmatiky". Toto čistě formální hledisko však není
pro něho rozhodující. Není třeba žádných teoretických reflexi
k poznání, že právo jako pozitivní právo (tedy jako výsledek
„literární tvorby“ speciálních orgánů) je produktem státních
právotvorných orgánů. Stučka klade otázku teoreticky a už
tím nutně překračuje pozitivistické východisko, jež nepřekra­
čuje rámec pozitivního práva: kde hledat základní pojem prá­
va - v soustavě konkrétních vztahů, v abstraktní (formální)
oblasti, tj. v psané normě, nebo v nepsané představě o právu,
spravedlnosti, tj. ideologii? Stučka odpovídá jednoznačně
- základní pojem práva je třeba hledat v systému konkrét­
ních vztahů. Tomu odpovídái jeho deñnice práva jako „sys­
tému společenských vztahů odpovídajících zájmům vládnoucí
třídy a chráněných její organizovanou silou".
Toto určení, jež bylo později podrobováno neustávající kri­
tice, zdůrazňuje jednak třídní (sociální) charakter práva, jed­
nak jeho objektívnost, tj. nezávislost na jiných formách práva.
Právo, jak je poznáváme z uvedené definice, není celistvým
určením práva, ale jen vyjádřením jeho konkrétní formy, vedle
níž Stučka uznává ještě dvě abstraktní formy: jedna z nich je
totéž co pozitivní právo, tedy zákonná forma daná státem
(právo vznikající jako výsledek „literární tvorby" státu), druhá
představuje „intuitivní" právo, tj. právní vědomí a právní
ideologie. V pozdější práci (Úvod do teorie občanského práva)
mluví o třech druzích právních vztahů, které „existují para­
lelně: jedny konkrétní a dva abstraktní (v zákoně a v hlavě)".
Jak je zřejmé, Stučka bere v úvahu právo ve významu „sou­
hrnu norem daných v zákoně", ale přiznává bezpodmínečný
primát první, tj. konkrétní formě práva (pozitivismus a nor­
mativismus přiznává bezpodmínečný primát druhé, tj. zákonné
formě, psychologismus Petrazyckého třetí formě). Toto více­
rozměrné určení práva imanentně zahrnuje vzájemné napětí
a proměny různých forem práva v historickém procesu, jež
na určitém stupni (komunismus) ústí v jejich ztotožnění:
abstraktní formy se stávají adekvátní konkrétní formě práva,
tj. společenským vztahům, což je zároveň časový bod plného
odumírání práva. A naopak - disharmonie mezi konkrétní
formou a abstraktnírni formami prokazuje existenci sociálních
(třídních) rozporů a konfliktů, existenci nesouladu individuál­
ních a „obecných" zájmů.
Z tohoto pojetí práva vyplývají mj. tyto důsledky:
a) Primát konkrétní formy práva znamená, že právo není
svou existencí vázáno na právotvornou činnost státu, že je pro­
duktem sociálních vztahů, že právo jako objektivní jev existuje
nezávisle na pozitivním právu a může být tedy východiskem
ke konstrukci i kritice pozitivního práva (zákonné formy).
Východisko ke studiu právního fenoménu je tedy u Stučky ­
v Marxově duchu - antipozitivistické, zahrnuje kritiku „ju­
ristického světonázoru".
b) Primát konkrétní formy implikuje, že dodržování práva
je především důsledkem vlastní logiky sociálních (konkrét­
ních) vztahů -- přirozeně v závislosti na stupni socializace kaž­
dého účastníka těchto vztahů - a jen odvozeně důsledkem'
státního donucení. Převrácení této proporce znamená, že
10
abstraktní formy (zákon, ideologie) nejsou adekvátní kon­
krétní formě, nebo že - v případě aktivistického použití
abstraktních forem - se ještě nepodařilo pomocí abstraktních
forem změnit systém konkrétních vztahů. Stučkovy formulace
tedy aktivní vliv abstraktních forem na konkrétní formu před­
pokládají, což vyplývá už z toho, že jeho úvahy se týkají práva
v revolucí. Píše: „nové právo vzniká vždy revoluční cestou a je
jedním z prostředků organizovaného uskutečnění celé revoluce
a zejména přeorganízování společenských vztahů v zájmu
vítězné třídy".
c) Vícerozměrné určení práva má jak praktické důsledky
(chování lidí a jejich vzájemné vztahy nejsou určeny pozitivním
právem totalitně, ale jsou určeny právem pluralisticky, tj. ne­
jen zákonnou formou, ale i právní ideologii, vědomím a celým
souhrnem sociálních norem produkovaných systémem sociál­
ních vztahů), tak i důsledky pro vědecké zkoumání práva:
složitost právního fenoménu vyžaduje právní vědu adekvátní
této složitosti, tj. nevyčerpávající se jen analýzou norem (práv­
ních textů), ale zahrnující i jejich sociální a psychologické
ekvivalenty a genezi. Jinak řečeno - právní vědu jako sku­
tečnou součást vědy o společnosti a člověku.
J evgenij Bronislavič Pašukanis (1891-1938), ekonom a teo­
retik práva litevské národnosti, zaměřil svou pozornost pře­
devším na genezi práva ze vztahů směny. Teorie obsažená
v jeho práci „Obecná teorie práva a marxismus" získala jméno
„směnná teorie". Přes rozdíly (a vzájemné polemiky) obou
koncepcí chápal Stučka Pašukanisovu teorii jako doplnění své
vlastní, nazval ji „revolucí v teorii práva". Tyto rozdíly nejsou
jistě nevýznamné, zanedbatelné; vyplývají už z rozdílných pří­
stupů k problematice práva i z výrazně odlišné orientace na
Marxovo teoretické dílo: s určitým zjednodušením lze říci, že
zatímco se Stučka orientuje hlavně na Sociologické prvky
v Marxovi, Pašukanis vychází především z ñlosoñckých, „he­
gelovských" prvků - především z kategorií „zbožního fe­
tišismu", „zvěcnění" a „odcizení" produktů sociálních vzta­
hů lidí.
Pašukanis sice sám píše, že jeho cílem bylo „sociologicky
vyložit právní formu a specifické kategorie, jež ji vyjadřují",
ale .jeho sociologie je spíše zñlosofovaná sociologie než zesocio­
logizovaná filosofie. Už tím je Pašukanisova koncepce, jak se
ll
domnívám, teoreticky nejhlubším a nejpodnětnčjším pokusem
0 marxistické vysvětlení právních jevů. V čem je tedy shoda
obou pojetí? V antipozitivistickém zaměření, v pojetí práva
jako objektivního (nezávislého na zákonných normách a ideo­
logii) výrazu určitých (konfliktních) sociálních vztahů. Potud
- v protikladu k pozitivismu - jsou obě teorie „sociologické"
nebo „sociologizující" (nikoli ve smyslu empirické právní so­
ciologie, k níž měl ostatně Stučka blíže než Pašukanis).
Středem Pašukanisovy pozornosti je právní forma - nikoli
ve smyslu forem práva, pod nimiž právníci rozumějí formy
obsahující určitý normativní obsah (např. zákon atd.), ale
právní forma společenských vztahů. Nezajímá ho v daném pří­
padě empirický (sociálně podmíněný) obsah právní formy, ale
fakt této formy jako takový. „Nyní vládnoucí styl právního
myšlení - píše -, jenž staví na první místo normu jako
autoritativně stanovené pravidlo chování, se vyznačuje tak
hlubokým empirismem, který jde... ruku v ruce s krajním
a naprosto bezduchým formalismem." Pašukanis přirozeně
neodmítá formální (normativní, vyjádřenou v pozitivním prá­
vu) a psychologickou (ideologickou) formu práva, ale chápe je
odvozené od právní formy jako objektivního výrazu sociálního
života. Ideologičnost pojmu, říká, neničí reálnost a materiál­
nost těch vztahů, jež vyjadřuje.
Právní forma v jeho pojetí je nutným (objektivním) důsled­
kem ekvivalence v procesu směny a pokud musí tato ekviva­
lence zůstat, potud je nutná i právní forma (a odtud je odvo­
zena i jiná právní regulace), neboť sociálním vztahem sui ge­
neris, jehož nutným výrazem je právní forma, je vztah výrobců
zboží. Proto se také právo jako objektivní sociální jev nemůže
vyčerpávat normou (jež je postačující pro pozitivistické vy­
světlení práva): státní moc vnáší normotvornou činností do
právní struktury přesnost a stabilnost, nevytváří však její
předpoklady, jež pramení v materiálních vztazích.
Z kategorie zbožní výroby vyvozuje Pašukanis i kategorii
subjektu práva: jakmile „produkt práce nabývá vlastnosti
zboží a stává se nositelem hodnoty, člověk nabývá vlastnosti
subjektu práva a stává se nositelem práva". V oblasti práva se
tak jeví suverénní nadřazenost člověka v sociálním prostředí,
neboť pro ni je charakteristické to, že právně člověk vládne
nad věcí (jako abstraktní, neosobní subjekt práv, jako „čistý"
produkt sociálních vztahů), zatímco ekonomicky vládne věc
nad člověkem, neboť jako zboží je zvěcnčním (a odcizením)
společenských vztahů. Pouze v podmínkách zbožního hospo­
dářství se tedy rodí abstraktní právní forma, tj. schopnost mít
12
právo vůbec se odděluje od konkrétních právních nároků
(abstraktnost práva vyplývá z právní rovnosti, tj. faktické ne­
rovnosti subjektů práva).
Rozvojem sociálního normování (právotvorné činnosti stá­
tu) se tato materiální zřejmost subjektu ztrácí- jeho osobní
energie se zaměňuje sociální mocí, tj. třídní organizací- stá­
tem. Od tohoto momentu se subjekt práv přestává jevit jako
odraz objektivních vztahů a jeví se jako umělý vynález lidského
rozumu (juristicky je vlastnost být subjektem práva spojena
se státním uznáním nebo přiznáním právní subjektivity).
K obdobné metamorfóze dochází i v oblasti přinucení: ve vzta­
zích vlastníků zboží, kde vládne princip ekvivalence, nemůže
donucení vystupovat v přímé, osobní formě, ale musí nabýt
abstraktní, depersonalizované podoby: moc člověka nad člo­
věkem (sociální nadřazenost a podřazenost) se uskutečňuje
jako moc samého práva, moc nestranné normy.
Pašukanis podává vysvětlení objektivních sociálních me­
chanismů, jež produkují fetišismus buržoazního práva a státu,
tj. že faktická nerovnost nalézá adekvátní výraz v abstraktně
právní rovnosti subjektů práva. Podává takové vysvětlení
objektívnosti právní formy, v němž je zároveň i vysvětlení
falešného vědomí „juristického světonázoru", který fakt práva
vysvětluje z faktu normotvorby a nikoli fakt normotvorby
z faktu práva.
Závěry, které vyplývají z Pašukanisovy koncepce, jsou
yeczáilăladních rysech totožné s těmi, jež vyplývají ze Stučkovy
a) nakolik právo ve své objektivní existenci není totožné
s pozitivním právem, natolik empirický obsah práva (státní
jnep lorm 'rl1yt)1. j eyk.odvozen ze sociálních vztahů, jež jsou i východiskem
b) nakolik je právní forma objektivní, natolik je její respek­
tování více důsledkem logiky sociálních vztahů a méně důsled­
kem organizovaného státního donucení. Pašukanis konstatuje
„emipirický fakt, že vztahy chráněné státem jsou lépe zabezpe­
čeny", vidí v tom však i zdroj „formálně logické teorie právní­
ho pozitivismu". Odrnítá snahu udělat z ideje vnějšího regulo­
vání základní logický moment v právu, neboť vede k ztotožnění
práva a autoritativně stanoveného sociálního řádu. Dokazuje
že čím důsledněji je provedena zásada autoritativního regulo:
vání, Vylučující jakýkoli náznak izolované a autonomní vůle
tím méně zbývá půdy pro použití kategorie práva. Tyto auto:
ritářské ÍBVHŮCIICF jsou důsledkem absolutizace právní povin­
"Os", Z niz Vyplyvá „ponížení" právního nároku (oprávnění),