Table Of Content. '• • • ■ X.
LISTOPAD 89 Z POHLEDU StB
AKCE PREVENCE A IZOLACE
KATOLICKÁ CÍRKEV
V DIPLOMOVÝCH PRACÍCH StB
SLEDOVÁNÍ VNĚJŠÍHO
A VNITŘNÍHO NEPŘÍTELE
V ROCE ’89 , „ , <
SECURITAS IMPERII
5
Sborník k problematice
bezpečnostních služeb
Věnováno 10. výročí listopadové revoluce
v bývalé ČSSR a památce PhDr. Václava Bendy,
ředitele ÚDV v letech 1995-1998
© Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu P ČR, 1999
ISBN 80-85821-82-6
.................. _3
Katolická církev přelomu 80. let
v diplomových pracích příslušníků StB
(krátká analýza a edice dokumentů)
Jaroslav Cuhra
O postavení katolické církve v Československu v letech 1948-1989
napsal historik K. Kaplan výstižně, že proti ní „neprováděla v uvede
ných letech komunistická moc jednotlivé perzekuční zásahy, ale sys
tematické perzekuční tažení“, jehož „cílem bylo katolickou církev si
podřídit, oslabit a rozložit“.1’ Toto „perzekuční tažení“ mělo svá jednot
livá období, ve kterých se střídaly používané metody, dílčí cíle i pro
tagonisté děje, modifikovaly se časové horizonty, avšak základní na
stíněný cíl se, s výjimkou krátkého období Pražského jara2’, nikdy
nezměnil. Pravdou aleje, že v jistém souladu s proměnou velmocen
ské reality, vnitřního politického vývoje v Československu i v samotné
katolické církvi, můžeme i při letmém pohledu vysledovat výrazné
změny v míře angažovanosti jednotlivých orgánů státní moci při ovliv
ňování života církve. Jestliže v některých obdobích (zvláště kolem
roku 1968) nejsilněji realizuje záměry státu oficiální Sekretariát pro
věci církevní (do konce roku 1968 instituce při Ministerstvu kultuiy
a informací, od roku 1969 dva národní sekretariáty při ministerstvech
kultury), v jiných obdobích se na realizaci „státní církevní politiky“
angažují další orgány, z nichž je v prvé řadě třeba uvést Státní bez
pečnost (StB), jejíž úloha je zde naprosto zásadní. Není však dosud
dostatečně objasněna; skutečná podstata a klíčové momenty půso
bení Státní bezpečnosti zůstávají prozatím neprozkoumány, což se
pro jedno (krátké) období - a více v teoretické než praktické rovině -
pokouší napravit tato krátká studie, a hlavně připojená edice doku
mentů pocházejících z provenience StB.
PORADY K CÍRKEVNÍ PROBLEMATICE
Závěrečné období 70. let a počátek let 80. je z historikova pohledu
pro poznáni moderních československých dějin a zvláště dějin tzv.
normalizačního období nesmírně důležité. Právě tento časový úsek
totiž výstižně a zřetelně ukazuje důležité aspekty celého období - do
značné míry apatickou společnost, pevně sešněrovanou normalizační
realitou a ve valné míře již postrádající vůli k odporu, umrtvenou
oficiální kulturu, všudypřítomnou propagandu a zuřivé represivní zá
kroky proti veškerým projevům svobody ducha (od režimem zpolitizo
vané Charty 77 po rozvíjející se fenomén podzemní kultury), ale i zá
kroky proti veškerým aktivitám církví překračujících práh kostelů
4
a modliteben. V základech všech zdánlivě monolitních a upevněných
východoevropských komunistických režimů již také tiká časovaná
bomba ekonomických krizí, a zároveň neustále zřetelněji vystupuje
do popředí přestárlost jejich vůdců, neschopných vyrovnat se s měnící
se realitou světa moderních technologií a komunikačních prostředků.
Z hlediska represivních a policejních metod je ale tento „starý svět“
v plné síle. Paradoxně je však může využívat ve zmenšující se míře,
vázán „novými“ pravidly, která Jej těžce omezují a jsou mu stále vý
razněji vnucována zvenčí. Přesto však prostředky a možnost represe
reálně existují a i když míru jejich využití koriguje do jisté míry poli
tická moc, je třeba je vážně zkoumat.
Pro problém vztahu StB ke katolické církvi bude nejlépe začít rokem
1979, přesněji řečeno „služebním aktivem k církevní problematice“,
který se za účasti ministra vnitra ČSSR Jaromíra Obziny, 1. ná
městka MV Jána Hanuliaka, náčelníka X. správy FMV Vladimíra
Stárka a dalších pracovníků ministerstva vnitra konal 12. února
1979 v Praze.3’ S hlavními referáty vystoupili samotný ministr vnitra
Obzina, kteiý nastínil hlavní úkoly kontrarozvědného boje proti círk
vím a náboženským sektám a genmjr. Stárek, který hovořil o aktuální
operativní situaci v této problematice. Po jejich vystoupeních následo
vala diskuse k tématu a závěrečné slovo J. Obziny. Bezprostředním
výsledkem porady pak bylo vypracování široce zformulovaného ná
vrhu ministra vnitra „Úkoly kontrarozvědného boje po linii X. správy
FMV proti podvratné činnosti vnějšího a vnitřního nepřítele, usilují
cího o aktivní využití řím. kat. církve jako jednoho z důležitých ná
strojů destabilizace socialismu v ČSSR“, který byl publikován X. sprá
vou FMV v březnu 1979 zároveň s projevem V. Stárka a závěrečným
slovem J. Obziny ze zmiňované porady.4’ Ponecháme-li stranou veš
kerou ideologickou výplň projevů, z nasazeného tónu vyplynulo, že
katolická církev je vnímána jako vzrůstající opoziční síla. Ministr Ob
zina v závěrečném projevu nastínil nej různější formy diverze, na níž se
církev spolupodílí: od aktivizace klerikalismu a křesťanského demo
kratismu, přes zapojení církve do domácího opozičního hnutí, až po
„spojení nebo svazek reakčních sil katolického kléru, křesťanského
kléru v Československu s reakčními silami tohoto kléru v socialistic
kých zemích, ale i v kapitalistických zemích....“5’ Čelit takovému ne
bezpečí lze podle přítomných jen jediným způsobem: za plné podpory
„naší strany, jejího ÚV, v čele s gen. taj. s. Husákem, vedení FMV
a s. ministra...“ využít „naše osvědčené čekistické prostředky a me
tody, jakož i těsnou, téměř denní součinnost s našimi sovětskými
přáteli a ostatními bratrskými kontrarozvědkami“.6’ Tato slova náčel
níka X. správy FMV tak předznamenala, jakým směrem se bude další
postup StB v církevní problematice ubírat. Odpovídaly tomu i úkoly
stanovené ministrem vnitra pro další období a znovu upravené na
následující poradě v říjnu 1981.
5
DIPLOMOVÉ PRÁCE
Naši pozornost však v této stati neupoutává přímý obsah přednese
ných příspěvků ani samotné stanovené úkoly v celé jejich šíři. Jedním
z výsledků „oživení“ zájmu o církevní problematiku byl i požadavek
přehodnocení dosavadních znalostí o struktuře a možnostech le
gální i „nelegální“ církve a zmapování dosahu jejich působení.
Tento rozsáhlý úkol a jeho plnění měly svůj odraz i ve zcela specifické
oblasti - v zadaných diplomových úkolech Vysoké školy Sboru ná
rodní bezpečnosti, konkrétně její I. fakulty, fakulty Státní bezpeč
nosti. V letech 1980-1986 tak studenti této vysoké školy, příslušníci
StB, vypracovali nejméně na dvě desítky diplomových prací, zaměře
ných v podstatě na dva okruhy problémů - na východní politiku Va
tikánu jako nástroje mezinárodní diverze, a na metody boje orgánů
StB proti nepřátelskému působení církví (většinou církve římskoka
tolické).7) Všichni autoři diplomových prací byli příslušníky StB růz
ných hodností (poručík až major) a zřejmě bez výjimky působili na
odborech zaměřených k vedení proticírkevního boje; mnozí již delší
dobu.8’ Vedoucím všech diplomových prací byl pplk. Bohumil Čížek,
uznávaná autorita v této oblasti a autor řady studijních textů.
Sledované diplomové práce se bez ohledu na zaměření opíraly (vy-
necháme-li odkazy na díla klasiků marxismu-leninismu, klasické pro
pagandistické materiály a studijní pomůcky k výkladu některých otá
zek spojených s církevním právem a naukou církve) o trojí okruh
různě důležitých pramenů:
a) učební skripta Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti,9’
b) zásadní dokumenty federálního ministerstva vnitra - jako rozkazy
ministra vnitra nebo uvedený sborník z porady vedení FMV z února
1979, 1981. 1983,101
c) archivní i operativní materiály archivu X. správy SNB a jednotlivých
správ a odborů StB.111
Skutečnost, že navrhované a popisované metody práce jsou v někte
rých případech dokumentovány konkrétními příklady použití, výraz
ně zvyšuje vypovídací hodnotu vlastních textů. V zásadě je lze vnímat
v několika rovinách.
Za prvé jsou tyto diplomové práce dokumentem samy o sobě, bez
ohledu na pravdivost či nepravdivost předkládaných informací. Vy
povídají o duševním světě příslušníků StB - vzhledem k oficiálnímu
pojetí diplomových prací - v podstatě velmi věrohodně.12’ To je samo
o sobě nesmírně důležité, neboť některé z prací argumentují například
církevními procesy padesátých let, přejímají tehdejší žaloby, rozsudky
a výpovědi, a to bez ohledu na případnou rehabilitaci případu. Kláš
tery jsou hnízdy reakce, plné zbraní, a soudně konstatovaná nezákon
nost procesu neznamená v polovině 80. let pro příslušníky StB do
statečný podnět k prozkoumání obvinění!13’ Názornost a doslovnost
těchto prací je faktem, který z nich činí pramen prvořadého významu.
Právě pro svou jednoduchost jsou čistým krystalem myšlení nejen
6
autorů, ale i oponentů a schvalovatelů, kteří se jimi ve vší vážnosti
zabývali.
Za druhé práce ukazují zajímavý obraz církve očima jejího zásad
ního nepřítele, což není vždy bez užitku. Vypovídají o strachu z kře
sťanských církví, které jsou „...v podstatě legální, dobře organizova
nou a akceschopnou opozicí vůči politice KSČ“,14) jedinou legální mar
xismu „nepřátelskou“ organizací ve státě. Shromážděné informace
jsou tedy vždy poznamenány tímto náhledem, což sice snižuje jejich
hodnověrnost, na druhou stranu nesnižuje jejich praktický dopad.
Zároveň, přes všechna zkreslení, mnohé z uvedených informací jsou
již dnes všeobecně známy nebo se případně dají konfrontovat s účast
níky dění, takže se zde otvírá prostor pro objevení jiných dosud skry
tých aktivit církve. Tato skutečnost nás také přivádí k dalšímu as
pektu prací - ukazují, jak mnohé z údajně hluboce zakonspirovaných
akcí legální i „podzemní“ církve byly StB sledovány, komplikovány,
v mnoha případech pak dokonce ovlivňovány. Zcela na okraj je třeba
poznamenat, že výsledky práce StB se alespoň z tohoto pohledu jeví
jako výrazně vyšší, než dosud církev připouští, o tom však dále.
Nej důležitější význam těchto textů je pochopitelně v samotném po
pisu metod boje StB proti aktivitě církví. Vzhledem k občasnému
dokumentování využití jednotlivých způsobů na konkrétním příkladě
jejich význam ještě vzrůstá - charakteristický je tento jev na dokládání
prospěšnosti masivního využití technických prostředků. Ve vzájemné
konfrontaci jednotlivých diplomových prací, doplněné o údaje z dal
ších pramenů, může v budoucnosti vzniknout poměrně komplexní
obraz nejen metod StB, ale i jejich úspěšnosti, a v neposlední řadě
i překvapivý doklad o častém podcenění schopností StB ze strany
církve.
Shrnuto: tyto diplomové práce poskytují dostatečný prostor k po
znání metod a zaměření StB v církevní problematice a využijeme-li je
k takovému účelu, může být výsledný obraz dostatečně reprezenta
tivní a (v specifickém smyslu) i pravdivý.
KATOLICKÁ CÍRKEV
Ke křesťanským církvím se podle statistik Sekretariátu pro věci cír
kevní (SPVC) hlásilo v roce 1977 z patnáctimilionové populace přibliž
ně 7 718 900 občanů Československa, z toho kolem 6 000 000 k církvi
katolické.16’ Tento počet je však pochopitelně nepřesný, neboť uvádí
jen formální příslušnost, bez ohledu na skutečné praktikování vrty.
Sledovaná týdenní účast na bohoslužbách, což může být jeden z do
kladů skutečného života v církvi, vykazuje pochopitelně mnohem nižší
stav; bohužel k dispozici je údaj jen pro Čechy a Moravu - průměrně
kolem 800 000 věřících. Většina z nich se účastnila katolických boho
služeb. Katolická církev využívala v ČSSR 5 448 kostelů, působilo zde
3 090 katolických kněží se státním souhlasem, evidováno bylo 6 432
řeholních sester, bohosloví na dvou katolických teologických fakul-
tách studovalo 237 adeptů kněžství.171 Vlastní život a právní posta
vení církví bylo vymezeno zákonem č. 218/1949 Sb. z 14. října 1949
o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností stá
tem. Ňa tento zákon navazovaly další výnosy a vládní nařízení, zvláště
vládní nařízení č. 219/1949 Sb. - 223/1949 Sb., výnosy o podmín
kách vyučování náboženství, o vydávání pastýřských listů a oběžníků
a velmi důležitý metodický výklad zásad udělování státního souhlasu
k výkonu duchovenské služby z 30. června 1975.18) K specifikům po
stavení katolické církve patřilo omezení řádového života, když mužské
řeholní řády a kongregace byly mocenským zásahem v roce 1950 po
staveny mimo právní rámec a fakticky zrušeny, ženské řehole pak
ponechány v legálním postavení, původně však pouze na přechodnou
dobu, bez možnosti doplňovat řády o nové členky (s krátkým přeru
šením během Pražského jara).191
Z hlediska správního uspořádání bylo Československo na přelomu
80. let rozděleno do dvanácti diecézí, spravovaných buď biskupy,
nebo kapitulními vikáři. V ČSSR legálně pracovalo pět biskupů, z toho
tři - kardinál Tomášek v pražské arcidiecézi, biskup Jozef Feranc
v bansko-bystrické diecézi a Ján Pásztor v nitranské diecézi - jako
řádní sídelní biskupové. Dva další - olomoucký biskup Július Vrana
a trnavský biskup Josef Gábriš - spravovali diecéze jako dočasní apo
štolští administrátoři. Sedm zbývajících biskupských stolců bylo ne
obsazeno a diecéze řídili kapitulní vikáři. Otázka jmenování nových
biskupů byla stěžejním tématem rozhovorů mezi vatikánskými
a československými delegacemi po celá 70. léta. Jediným výsledkem
v tomto směru bylo jmenování čtyř biskupů na počátku roku 1973,
další pokrok blokoval požadavek československé strany, aby jmeno
vaní kandidáti patřili mezi „pokrokové“ kněze. Největší autoritu měl
pochopitelně (a to i ve sboru ordinářů) stárnoucí kardinál Tomášek,
v podstatě přijímaný v celé církvi jako faktická hlava věřících v Česko
slovensku, bez ohledu na mnohé výhrady nej různějších křesťanských
kruhů. Pro dokreslení postavení církve ve společenském systému je
nutné zmínit ještě zvláštní úlohu kněžské organizace Sdružení kato
lických duchovních Pacem in terris (SKD PIT) vytvořené z inicia
tivy státních orgánů na základě usnesení předsednictva ÚV KSČ
z 22. května 1970, v kterém byl její smysl mimo jiné charakterizován
jako organizace sloužící k paralyzování vlivu Vatikánu a „Vatikánu
oddané církevní hierarchie“.20’ Sdružení fungovalo jako dvě národní
organizace, zaštítěné společným federálním výborem, a jejími členy
byla přibližně jedna třetina duchovních. Soustavně se však zvyšoval
věkový průměr členů, neboť mladší a nastupující duchovní byli ve
stále menší míře ochotni vstupovat do organizace, k níž Vatikán za
ujímal minimálně zdrženlivý postoj.21’ Státní správa sice připisovala
Sdružení velký význam při uplatňování svých záměrů v církevní ob
lasti, bez její mocenské podpory však šlo o organizaci zcela mrtvou.
Postavení StB v kontextu státní církevní politiky bylo jako v jiných
oblastech života státu formulováno značně vágně. Odpovědnost za
8
vývoj vztahů státu a církve nesly zmíněné civilní instituce (jako Se
kretariát pro věci církevní) a StB byla teoreticky mimo jakoukoliv ak
tivitu vůči legální církvi. To je pochopitelně obraz naivní a vedení StB
hovořilo jinak, neboť „...jde o to dále úspěšně realizovat církevní poli
tiku ruku v ruce (zdůraznil aut.) se státní správou... pod pevným ve
dením naší strany“.221 Aby byl tento cíl průběžně plněn, věnovala se
agenturně operativní činnosti proti církvi značná pozornost. Na pře
lomu 70. a 80. let spadala církevní problematika centrálně pod 5. od
bor X. správy SNB a na úrovni krajů pod 2. odbory jednotlivých kraj
ských správ StB. Na odděleních StB okresních správ SNB byli samo
statní pracovníci v církevní problematice jen výjimečně, většinou se
příslušný pracovník věnoval ještě „rozpracovávání“ jiných „problema
tik“231. Na Slovensku se této práci věnoval ještě 2. odbor XII. správy
SNB.241 Na počátku roku 1979 bylo k tomuto účelu vyčleněno 150
pracovníků StB.251 Zároveň v této problematice spolupracovala
X. správa s ostatními správami SNB, a zvláštní důraz byl kladen na
I. správu, hlavně v propojování vzájemných akcí vůči Vatikánu.
Zrekonstruovat obraz církve z pohledu aparátu StB je v podstatě
velmi jednoduché. Jde o zásadního nepřítele, dobře organizovaného,
vysoce výkonného, výborně intelektuálně disponovaného a v nepo
slední řadě jednotně řízeného z vatikánského ústředí. „...Milióny ka
tolíků jsou členy různých organizací .Katolické akce“. Do služeb kato
lické církve jsou dány ohromné ideové prostředky... církev ještě drží ve
svém zajetí stovky miliónů lidí... Z hlediska zpravodajského je Vatikán
nej informovanější mezinárodní organizací. Dnem i nocí plynou ke
Svaté stolici zprávy špatné i dobré z nej vzdálenějších koutů světa....
Vatikánu je známo to, co není známo ještě nikomu.“261 Proti takové
muto soupeři musí StB pracovat nikoliv v jednotlivých operacích, ale
v celém komplexu akcí navzájem koordinovaných, přesahujících po
chopitelně hranice nejen legální a „nelegální“ církve, nýbrž i hranice
státní, s využitím všech prostředků.
ÚKOLY StB V BOJI PROTI CÍRKVI
Ve zkratce jsou úkoly práce StB zformulovány do tří okruhů:
a) ofenzivně vést kontrarozvědný boj ve zpravodajské činnosti proti
nepříteli po linii katolické církve;
b) efektivně a koordinovaně využívat všech sil a prostředků v rámci
systému kontrarozvědných opatření;
c) průběžně provádět rozsáhlou obecnou a dílčí (individuální) preven
tivně výchovnou a rozkladnou činnost za využití maximální spolu
práce se zainteresovanými složkami FMV a státní správy.271
Konečným cílem všech realizovaných opatření je „...připraveným
a ve vhodnou dobu uskutečněným úderem proti reakci v římskokato
lické církvi dosáhnout poklesu vlivu a autority církve“281, pregnantněji
zformulováno: „...náš strategický program je nikoli .náboženská svo
boda*... ale svoboda lidu od náboženství“.291
