Table Of ContentF.F. BRUČE
VĚROHODNOST
NOVÉHO ZÁKONA
Můžeme důvěřovat spisům Nového zákona?
Radost pro všechny
Radost pro všechny
Novozákonní příběhy
Vyprávění Anně de Vries přeložil Zdeněk Svoboda
BLAHOSLAV
© Anně de Vries, Zeist
O mu%i, který slyšel radostnou zvěst
V domku kdesi v horách bydlel starý muž a jeho manželka. Jmeno
vali se Zachariáš a Alžběta. Zachariáš byl kněz. Vyprávěl lidem
o Bohu, modlil se a přinášel oběti.
Byli to dva dobří lidé, kteří měli Pána Boha rádi. Byli šťastní, ale
někdy se jim přece jen zdálo, že jsou osamělí a že je v jejich domě
pusto. Tak rádi by měli dítě, ale žádné se jim nenarodilo. Modlili se
za ně, ale zdálo se jim, že je Pán Bůh nevyslyšel. Už nedoufali, že se
jim kdy dítě narodí.
Jednoho dne se vydal Zachariáš na cestu. Musel jít do Jeruzaléma,
do největšího města té země. Oblékl si nejkrásnější šaty, krásný bílý
kněžský oblek. Rozloučil se s Alžbětou a šel. Byla to dlouhá cesta.
Konečně přišel na kopec, odkud už viděl město. Bylo tam mnoho
bílých domů se zelenými stromy. A to byl Jeruzalém.
Mezi domy byl jeden obzvláště velký. Byl také bílý a střechu měl
zlatou. Leskla se krásně na slunci. Byl to chrám - dům Boží. Tam se
scházeli lidé z celé země, aby obětovali Bohu. Před chrámem byl dvůr,
kde se obětovalo. Lidé koupili třeba ovečku a dali ji kněžím. Ti ji
zabili a položili na oheň. To znamenalo: Bože, máme tě rádi a chceme
ti něco darovat. A Bůh tomu rozuměl.
Dovnitř do chrámu, kde se také obětovalo, směl jít jen kněz. Na
Zachariáše padl právě los, aby ten den šel do chrámu. Lidé zůstali
venku a on vešel uctivě dovnitř. Přišel do místnosti s pozlacenými
zdmi. Hořelo tam deset zlatých svícnů. Všechno zářilo. A bylo tam
ticho. Zachariáš byl v místnosti sám. A pak obětoval. Vzal zlatou ná
dobku s ohněm a dal na ni zrnka kadidla. To nádherně vonělo. Kněz
Zachariáš se tiše modlil.
Najednou uprostřed modlitby se zastavil a ulekl se. Někdo stál
u něho. Měl bílé roucho. Byl to Boží posel. Zachariáš ustoupil a chvěl
se po celém těle. Boží posel mu řekl: „Neboj se, Zachariáši, já jsem
přišel, abych ti pověděl něco pěkného. Tvá modlitba byla vyslyšena
a tvé ženě Alžbětě se narodí syn. A ty mu dáš jméno Jan.“
Zachariáš tomu nerozuměl. Potřásal hlavou, jako kdyby tomu nevě
řil. Cožpak teď mohla být vyslyšena prosba o dítě? Vždyť jsou už staří.
„To dítě tě učiní šťastným,“ řekl Boží posel. „Avšak nejen tebe, nýbrž
i jiné lidi. Bude to totiž služebník Boží, který - až doroste — bude
lidem zvěstovat, že už brzy přijde Spasitel.“
Boží posel myslel, že tím Zachariáše potěší, protože lidé už dlouho
7
na Spasitele čekali. Ale Zachariáš pořád potřásal hlavou a nemohl
tomu uvěřit. „Ne, to není možné. Já jsem starý, moje žena také, jak
tomu mám věřit? To by se musel stát zázrak.“
Boží posel řekl: „Ty nevíš, kdo jsem. Mě poslal sám Bůh, abych
ti to řekl. A ty už Bohu nevěříš? Ukážu ti, že Hospodin může udělat
zázrak. A zároveň budeš potrestán, protože jsi nevěřil. Budeš němý
až do té doby, než se stane to, co jsem ti řekl.“
Boží posel zmizel. Zachariáš byl zase sám. A venku čekali lidé. Ří
kali, že jako obvykle řekne: „Bůh vám žehnej.“ Ale Zachariáš mlčel.
Co se mu stalo? Co viděl v chrámě?
Zachariáš se vracel domů. Už věřil tomu, co mu Boží posel říkal.
Už věřil, že Bůh dělá zázraky. Měl velikou radost, ale nemohl zpívat.
Přišel domů a všecko, co prožil, napsal Alžbětě na voskovou tabulku.
Alžběta se radovala. Na tabulce bylo též: „To dítě se bude jmenovat
Jan. A Jan znamená - Bůh je milostivý.“
Za rok se manželům narodil chlapeček. Za osm dní byla slavnost,
při které mělo dítě dostat jméno. Sousedé si mysleli, že se bude jmeno
vat jako otec. Alžběta však řekla: „Ne, bude se jmenovat Jan.“ -
„Jan?“ divili se lidé. „To snad ne. Musíme se zeptat Zachariáše.“
Ptali se ho: „Jak se má dítě jmenovat?“ Zachariáš to chtěl říci, ale
nemohl ještě mluvit. Vzal si tabulku a napsal na ni: „Jan jest jeho
jméno.“ Lidé se divili a nemohli to pochopit. A najednou Zachariáš
začal mluvit, protože se stalo všecko, co Boží posel pověděl.
„Má se jmenovat Jan,“ zvolal Zachariáš, „protože Bůh je milostivý
a vyslýchá modlitby.“ A pak začal zpívat. Tak byl šťastný. Zpíval
píseň k Boží poctě:
A ty, dítě, budeš nazýváno prorokem Nejvyššiho, nebot
půjdeš před tváři Páně připravit mu cestu.
A lidé říkali: „Jaké je to divné s tím dítětem, to není určitě obyčej
né dítě.“ A všude, kam přišli, vyprávěli o Zachariášovi, Alžbětě a je
jich synu Janovi.
Nejšfastnějsí %ena
Boží posel, který zvěstoval Zachariášovi, že se mu narodí dítě, musel
na světě ještě něco vyřídit. Tentokrát však nešel do velkého města Je
ruzaléma, nýbrž do malého městečka Nazareta.
8
