Table Of ContentKomenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze
KARL BARTH
Protestantská teologie
v XIX. století
Svazek II. - Dějiny
Edice Kalich
Komenského evangelická bohoslovecká fakulta v Praze
KARL BARTH
Protestantská teologie
v XIX. století
Svazek II. - Dějiny
Přeložil Bohuslav Vlk
Kalich • 1988
OBSAH IX.svazku
XIX. STOLETÍ - DĚJINY
§11. Schleiermacher........................................................ 415
§12. Wegscheider......................................................................462
§ 13. de Wette . 471
§ 14. Marheineke ........................................................................480
§ 15. Baur . ................................................................................489
§ 16. Tholuck........................................................ 499
§ 17. Menken .................................................... ..... 510
§18. Feuerbach ............................................ ..... 526
§19» Strauss ................................................... 533
§ 20. Schweizer............................................... 561
§21. Dörner ..... ..................................................... 570
§22. Müller .................................................................................583
§ 23. Rothe......................... 593
§24. Hofmann ............................................................................604
§ 25. Beck .....................................................................................614
§ 26. Vilmar......................................................................... 623
§ 27• Kohlbrügge ........... ................. 632
§28. Blumhardt ................ 642:
§ 29. Ritschi ..........................................................................653
Jmenný rejstřík ............................................................................663
413
§ 11. SCHLEIERMACHER
Když si Gass starší přečetl Schleiermaoherovu VĚROUKU,
napsal mu: "Nikdo nemůže popřít, že tvou dogmatikou začíná
nová epocha nejen v této disciplíně, ale v celé teologii"
/Koresp. vyd. W.Gassem, Berlín 1852, s.195/. A Neander den
po Schleiermacherově smrti svým studentům dokonce řekls "Od
něho se bude jednou počítat nové období církevních dějin."
Tyto předpovědi se splnily. Schleiermaoherovo jméno patří a
bude vždy patřit na první místo v dějinách novodobé teologie.
Často se poukazovalo na to, že Schleiermacher nezaložil žád
nou školu. 0 tom, že to neplatí tak docela, svědčí jména jako
August T w e s t e n /jeho nástupce v Berlíně/, Karl Imma-
nuel N i t z s c h /v Brémách/ a Alexander S c h w e i -
z e r /v Curychu/. Je však pravda, že Schleiermacherův
význam spočívá v něčem jiném. Platí o něm to, co ve svém aka
demickém projevu "0 pojmu velikého muže" sám řekl o Bedřichu
Velikém: "Netvoří školu, nýbrž epochu " /Phil. W., Berlín 1835
III 83/, Autor, který r. 1907 vydal knihu "Schleiermacher,
církevní otec 19.století", měl historicky pravdu. Toto stole
tí se od Schleiermachera v mnohém odchýlilo, v mnohém jeho
koncepci přetvořilo k nepoznání, v mnohém proti němu pro
testovalo a také ho v mnohém přehlédlo a na něho zapomnělo.
Na poli teologie to však bylo jeho století. Opisovalo
všelijaké větší i menší křivky, ale vždy se k němu znovu vra
celo. Jeho vliv a jeho hlediska se neprosazovala během času
415
stále méně, ale naopak stále více. Kolem r. 1910 se Schleier-
macherova díla studovala a navazovalo se na ně s větší ucti
vostí než třeba kolem r. 1830. Tehdy bývalo jeho jméno bez
rozpaků vyslovováno často jedním dechem se jmény takových teo
logii, jako byli Daub, Marheineke, Bretschneider a jiní. X na
vrcholu svého působení byl však nesporně ve stínu velikého
Hegela. Když se mladý D.Fr.Strauss za svého studijního poby
tu v Berlíně při Schleiermacherově přednášce dověděl o náhlé
Hegelově smrti, zvolal k velké profesorově lítosti: "A kvůli
němu jsem sem přece přišel!" Období hegelianismu však dost
rychle pominulo a jeho hvězda zazářila o to jasněji. Když
tečí byly Hegelovy podněty ponechány stranou - dílem právem,
dílem neprávem - , dala se spása hledat jenom u Schleierma-
chera. Ani Ritschlova škola v tom nebyla více než velkou vý
jimkou, která potvrzuje pravidlo. A znamením jeho působnosti
je jistě i to, že teprve r. 1924 E. Brunner napsal něco proti
Schleiermacherovi z předpokladů skutečně jiných, prostých
/i když jen relativně prostých/ Schleiermachera. Předtím psa
li jenom lidé, kteří mu byli tak blízcí, že skutečná antité
ze nebyla možná. Nikdo dnes ovšem nemůže říci, zda jsme ho
skutečně překonali nebo zda při všem protestování jsme v
hloubi stále’ dětmi jeho století.
Ptáme-li se, jak to, že se Schleiermacher mohl stát -
- snad i pro nás - tím, čím se stal, stojíme tu zase před
záhadou. Záhada tohoto velkého muže snad spočívá v nerozluč
né jednotě nadčasové individuální mohutnosti na jedné stra
ně a daných dobových podmínek na druhé straně. My nemáme dů
vod, abychom s panem Lulmannem nazývali Schleiermachera "gi
gantickou osobností?’anebo "knězem a prorokem zároveň a krá
lem v říši duchů". Nemůžeme se však Schleiermacherem hloubě
ji zabývat, aniž bychom se obdivovali množství a velikosti
úkolů, které si tento muž uložil. Musíme žasnout nad
mravní a intelektuální výzbrojí, s níž se jich chopil. Musí
me vidět mužnou vytrvalost, s níž šel svou cestou až do
konce, bez ohledu na přízeň či nepřízeň doby. Musíme obdi
vovat umění, které rozvíjel ve všem, co dělal, téměř až po
poslední nedělní kázání, a to se vší vážností skutečného
416
umělce. Máme so Sinít s heroickou postavou, jakých jev teo
logii jen pořídku. Kdo nic nezpozoroval ze záře, která z to
hoto muže vycházela a ještě vychází, ba, kdo jí nepodlehl,
ten ať proti němu nepozdvihne ani prst. Kdo si ho nikdy ne
oblíbil a není v stavu si ho vždy znovu oblíbit, ten ho ne
smí nenávidět. H.Scholz napsal o Schleiermacherově VĚROUCE
pravdus "Schleiermacherovi se nepodařilo vše, ale jeho dílo
jako celek je veliké tak, že může být ve své podstatě pře
konáno jenom stejně, velkým dílem opačným, nikoli sebeostřej-
ší kritikou v jednotlivostech" /Christentum und Wissenschaft
in Schl.Gl.21911, s.201/. Takové dílo či vůbec člověk, který
by Schleiermachera nejen kritizoval, ale mohl se s ním i mě-
řit, se však ještě neobjevil. Budiž varovně řečeno, že když
se pokoušíme o víc než o pozorné naslouchání a dotazování,
snadno se zesměšníme! To první, co je třeba říci o zvlášt
nosti Schleiermacherova postavení je, že teologii zjednal v
kruhu klasiků trochu více cti než před ním Herder.
To druhé, čeho musíme při hodnocení tohoto muže dbát,
je jeho doba, se kterou jsme se v hrubých rysech už sezná
mili. Mějme na paměti, jaké výpady dělal Lessing, pokud jde
o pojem "dějin" a "zkušenosti". Anebo jak se teologie dosta
la do úzkých Kantovou filozofií náboženství. A také Herdero-
vy zajíkavé námitky vůči Kantovi. Anebo objevení tajemného
bohatství středu, na jehož základě se jal Novalis vedle ma
tematiky, lásky a básnictví hlásat novými jazyky také křes
ťanství. Mějme na paměti velikost a zánik Hegelovy filozo
fie. Ať táhneme ke Schleiermacherovi spojnice pozitivně či
negativně z kterékoli strany, ať jej zkoušíme pochopit jak
koli, vidíme, že pro toto století nebyl se svou teologií a
filozofií náboženství jen jedním mezi mnohými, ale že mohl
znamenat naplnění časů. Neříkám, že musel, ale mohl. Jiná
je ovšem otázka, zda si toto století rozumělo správně, když
se domnívalo, že od Schleiermachera uslyší slovo záchrany, a
zda ze zmíněných bodů nemohlo získat také ještě docela jiné
poznatky. U všech postav, kterými jsme se zabývali, jsme
se pokoušeli nehledět jen ke Schleiermacherovi, ale také za
něho. Pokoušeli jsme Se vyhlížet i odpovědi, které Schleierma-
cher právě nedal. Jisté je, že toto století od Schleiermaohe-
417
ra slovo pomoci, slovo odpovědi slyšet mohlo a také
slyšelo . Samo o sobě není jisté, že "kdo své době uči
nil zadost, ten žil pro všechny časy". Přesto je mimo každou
pochybnost, že Schleiermacher na poli teologie své době
opravdu zadost učinil. A proto rozhodně pro tuto dobu žil
a žije dosud, pokud i my stále ještě žijeme v této době. A
pokud tuto dobu pojímáme jako dobu církve, bude žít ve sku
tečnosti po všechny časy. To je to druhé, co si tu musíme
říci.
Podívejme se nyní na několik nej důležitějších motivů,
které na jeho dílo průběžně působily a které musíme mít stá
le na zřeteli, když je hodnotíme.
I. Hlavní komponent, který dělá teologii teolo
gií, nelze v díle žádného člověka ani dokázat, ani popřít.
Ani o Lutherovi či Kalvínovi se nedá prostě říci, že zastá
vali křestanskou víru a že hlásali evangelium. Podle pátého
článku augsburského vyznání je evangelium hlásáno a zastává
no v plném smyslu tohoto slova ubi et quando
visum est Deo. Nikoli tam, kde se podle svých
povrchnějších či hlubších měřítek domníváme, že můžeme křes-
íanskost té či oné filozofie konstatovat. Křesíanskost není
motiv, který by se dal zjišťovat, ale - stejně jako u Luthe-
ra či Kalvína - je to motiv, o který jde. Není na téže rovi
ně jako jiné motivy, které skutečně zjišťovat můžeme. To
vše říkám proti tvrzení Brunnerovu, který "křestanskou víru"
staví jako kompaktní veličinu proti ostatním motivům, půso
bícím u Schleiermachera. Kdybychom ovšem byli důslední, mu
seli bychom křesťanskost upřít i teologii Lutherově a Kalví
nově. U Schleiermachera ovšem - více než u Luthera a Kalví
na - máme sklon klást si v tomto důležitém bodě otázky. Mů
žeme však mluvit jenom o indiciích. A ty pozitivní nejenže
musíme se vší spravedlností brát stejně vážně jako ty nega
tivní, ale, jestliže se Schleiermacherem zabýváme v prosto
ru církve a ne někde jinde, musíme pozitivní indicie brát
vážněji než negativní. Jakkoli vážné námitky budeme vznášet,
musíme bezvýhradně počítat s tím, že také Schleierma
cher byl křesťanským teologem. Musíme se držet indicií, kte
418
