Table Of Content(LTO
talWMte
Ostrava 1998
----------------- VYDAVATELSTVÍ MM
Podle německého vydání přeložila Drahomíra Zemanová
© českého vydání A-Alef Ostrava
Daudi se zastavil a zavětřil do vzduchu. „Buana, tady někde
nablízku byl lev. Necítí tvůj nos ten zvláštní zatuchlý
pach?“ Podržel svítilnu těsně nad zemí a opravdu tam byly zřetel
né stopy lvích tlap.
„Khá,“ řekl můj africký ošetřovatel, „Buana, a jsou ještě čer
stvé! Podívej se, jak jsou zřetelné tam, kde rosa zvlhčila písek.“
Sevřeným hlasem jsem zašeptal: „Slyšíš, Daudi, co je to?“
Pozdvihl svítilnu do výše hlavy. Svítilna vrhla světlo do okruhu
pěti metrů na africký buš, na křoví a trní, které rostlo až těsně
u cesty, po které jsme šli, a to bylo vše. Při tom světlo tvořilo pří
šerné stíny, které také nezlepšovaly naši náladu. A pak se najednou
na nás hrnulo cosi tmavého. Přicházelo to od baobabového stromu,
jehož větve se nad námi rozpínaly jako strašidelné ruce, a bouchlo
to hlučně do naší svítilny. Tak - teď jsme tu stáli ve tmě. Rychle
jsem škrtl zápalku a zahlédl jsem jenom, jak mohutná křídla mizí
ve tmě.
Daudi zvedl svítilnu. „Buana, to byla Ituwi - sova.“ Naštěstí
sklo nebylo rozbité a já mohl zase rozsvítit světlo.
„Víš, Buana, zde v Tanganjice se říká, že je sova čarodějný pták.
To jsem se lekl, když se to stalo! Jóó, nebojím se čar, Buana, ale
octnout se tak najednou potmě ...Hííí!“
Usmál jsem se. „Ba, Daudi, vím, jaké to je, právě mi taky na
skočila husí kůže!“
„Nuže, Buana, doufám, že se nám nepřihodí nic horšího. Jsem
jen vděčný, že nám zůstala aspoň svítilna.“
3
Trnovníky se rozestoupily. Stezka vedla teď houštinou vysokou
jako muž. Před námi se zdvihal bezprostředně z širé roviny pahr
bek ve světle hvězd. Od oblohy se odrážely siluety obrovských žu
lových balvanů. Některé byly velké jako dům. Upozornil jsem
Daudiho na skalní skupinu, která trčela do výše asi dvaceti metrů.
„Buana, v našem kmeni koluje pověst o této skále. Říká se ...“
Najednou se stezka svažovala s kopce a naše nohy se zabořily do
písku vyschlého řečiště. Náhle se Daudi zastavil.
„Kcháá, Buana, zase ten zápach!“ Chladný větřík, který se zve
dl se svítáním, k nám zase přivál ten odporný pižmový pach. Zdálo
se, že se Daudimu nechce dál. Odkašlal jsem si a přerušil nepří
jemné ticho:
„Daudi, nevyprávěl jsi jednou, že se není třeba bát, je-li slyšet
nablízku řev lva, protože lev řve jen tehdy, je-li nažraný?“
„Hííí ...,“ řekl Daudi. „O to právě jde. Slyšíš nějakého řvát?“
Bělmo jeho očí zářilo z jeho černého obličeje. Pravicí pevně
obepínal sukovici, kterou měl s sebou, a pomalu se pohyboval ku
předu. Pak se zase zastavil.
„Buana, vidíš je?“
Zase bylo zřetelně vidět lví stopy v písku. Opatrně jsme je sle
dovali přes řečiště vzhůru po protějším břehu podél úzké stezky,
kolem níž bohatě bujela trnová houština. Pak se cesta zase rozšíři
la a ve světle svítilny jsem viděl polámaná a rozdupaná stébla na
prosném poli. Přede mnou se zastavil Daudi a ve slabém světle sví
tilny pečlivě prohlížel půdu. Společně jsme zírali do prachu. Mladé
osení bylo zřejmě rozdupáno při urputném zápasu. Najednou se
můj africký ošetřovatel sehnul a ukázal na tmavou skvrnu na zemi.
„Buana, to je krev.“
Zřetelně jsme mohli vidět stopy lvích pracek a otisky bosých
nohou. Na okraji paseky jsme našli kusy přelomeného oštěpu.
Cesta k vesnici byla plná čerstvých stop lidských nohou.
„Co z těchto stop všechno vyčteš, Daudi?“
Černoch si hvízdl. „Zde se musel odehrát zápas, Buana. Mně se
zdá, že lev byl zabit, ale muž pravděpodobně také. Podívej se.
Mnoho nohou se vracelo této noci do vesnice Ngombe.“
„Ale co se stalo se lvem? Což by ho tu nenechali?“
<||ib
„Hongo, Buana, cožpak nevíš, že lidé našeho kmene pokládají
lví sádlo za výbornou a účinnou medicínu?“ Ohrnul nos a řekl
s hlubokým opovržením: „Ech - lví sádlo, opravdu povedená me
dicína!“
Popadl jsem ho za rameno.
„Daudi, pojď, poběžme. Možná, že tam ve vesnici můžeme ješ
tě pomoci. Což není-li ten muž ještě mrtev!?“
Poklepal jsem na boční kapsu svých kalhot, kde jsem měl in
jekční stříkačku a nej nutnější věci. Přál jsem si jen, abych měl
u sebe chirurgické nástroje. Ale to jediné, co se jim trochu podo
balo, byla břitva, kterou jsem měl zasunutou do hřbetu svého
Nového Zákona, který vždy nosím s sebou.
Daudi si něco pro sebe mumlal, zatímco rychle kráčel přede
mnou.
„Je mi líto, ale nerozuměl jsem, co jsi říkal!“
„Buana, vyprávěl jsem ti přece, jak používá Muganga, kouzel
ník, lví sádlo jako lék pro lidi našeho kmene. Dejme tomu, Buana,
že tě bolí na prsou a zavoláš kouzelníka. Ten vezme pár sandálů,
naplivá na ně a hodí je na zem. Pak je prohlédne a řekne ti původ
tvého neduhu. A pak, až mu za jeho práci se sandály zaplatíš třeba
mísou zrní, ti řekne: „Dostanu krávu, jestliže ti připravím silnou
medicínu?“
„A potom, Daudi, až tu krávu dostane?“
„Hongo, Buana, pak nasbírá Muganga byliny a smíchá je se
lvím sádlem. Touto miti (lék) se nemocný potom natře. Jóóó,
Buana, a víš, jak má toto mazání působit? Síla lva vejde do tvého
těla a vyžene bolesti. Ano, a i když bolesti nezmizí, ví si Muganga
rady - řekne jednoduše, že kouzlo, které na tobě spočívá, je zvlášť
silné.“
„Kumbi, Daudi,“ podivil jsem se, „a za to dostane celou krávu?“
Černý ošetřovatel přikývl. „Možná, že máš bolesti v žaludku,
Buana, a už jsi zkusil různé prostředky, ale marně. Na to se koneč
ně řekne: „To je tvrdošíjná záležitost, na to musí být zvlášť silný
lék!“ A zase budou nemocné místo natírat lvím sádlem. Ale
Hongo! Bolest nepovolí. To je za předpokladu, že sedí opravdu
v tvém žaludku a neexistuje jen ve tvém mozku!“
„Kcháá,“ řekl jsem, „a pak zaplatím zase krávu, že?“
„Ano, ano, Buana, to je takový obyčej v našem kmeni. Podívej
se, než k nám přišly ošetřovací stanice, nebyla jiná medicína. Co
měli lidé dělat?“
Krátký čas bylo ticho. Pak řekl Daudi:
„Pamatuješ se na dobu, kdy se tolik lidí rozstonalo na zánět
mozkových blan, Buana?“
„Jak by ne,“ odpověděl jsem, „nikdy v životě jsem nebyl tak
unaven jako tehdy.“
„Jediný lék, který Muganga proti tomu má, je lví sádlo, Buana.
Moji lidé říkají této nemoci nemoc smrti, a tou také skutečně je. Ať
už natírají Mugangovou medicínou čelo, nebo záda, umřít musíš
tak jako tak,“ mávl rukou Daudi.
„Ale teď je tomu přece jinak, Daudi, co používáme nových pro
středků, že?“
Pomalu se rozednilo a já viděl, jak Daudi živě přikyvoval.
„Kueki, Buana, zcela určitě. Kolik důvěry jsme získali svými ne
mocnicemi, operacemi a léky, které opravdu pomá-
6
II
x
Stezka se vinula hájem baobabových stromů. Mezi kmeny už
jsme mohli rozeznat i dlouhé nízké domky. Ale nebylo vidět
žádné pilné hemžení, jaké obyčejně po ránu ve vesnici bývá. Ani
muži, ani hoši nevyháněli dobytek na pastvu. Jak se zdálo, všichni
byli shromážděni na konci vesnice. Pod trnovníkem, který měl tvar
deštníku, jsme potkali skupinu mužů, kteří měli červenou hlínu ve
vlasech. Právě stáhli kůži ze lva a chystali se ji
pomocí kolíků na zemi vypnout.
Starý hubený muž s mohutnými ušními lalůč
ky, ze kterých visely ozdoby až na ramena, seděl
na bobku u lvího těla a hrabal se mu v břiše.
Vytáhl ruce plné čehosi kluzké
ho, hodil to do hliněné nádoby
a otřel pečlivě každý prst
zvlášť.
-Daudi zašeptal:
„Mafutta Ga Simba, Buana.“
Někteří vzhlédli a okamžik panovalo nepřátelské ticho.
Konečně jsem řekl v řeči Čigogo, kterou se mluví v Tanganjice:
„Mbukua (dobré ráno).“ Někteří vyskočili a odpověděli:
„Mbukua.“
„So wugongo wenju (jak jste se vyspali)?“ zeptal jsem se.
Nesrozumitelné a ani trochu přátelské mumlání bylo odpovědí na
tento obvyklý ranní pozdrav.
Kouzelník vstal. Lví sádlo mu kapalo z jeho drápovitých rukou.
Neposkytoval pěkný pohled.
„Mbukua,“ začal jsem znovu, „řekni mi, kdo složil tohoto lva?“
„Jali bahalja (je tamhle naproti),“ odpověděl kouzelník mrzutě
a ukázal bradou na hliněný domek na druhé straně vesnice. Pak se
otočil a pokračoval ve svém nechutném díle.
Pospíšili jsme k označenému domku s úzkým vchodem, zakry
tým rohoží. Když jsme byli ještě asi třicet kroků vzdáleni, vyběhla
najednou žena, oči plné hrůzy, a pronikavými výkřiky dávala kme
ni znamení. Dali jsme se do běhu a zastavili jsme se na vteřinu
u dveří, abychom zvolali „Hody?“, než jsme otvorem vstoupili.
Zevnitř se ozval mrzutý hlas: „Windjile (vstupte).“ Daudi tam
rychle vklouzl a já ho následoval o něco pomaleji. V šeru hliněné
chatrče jsem viděl na zemi na hovězí kůži ležet velkou nehybnou
postavu. Kolem ní dřepěli staří muži a ženy, kolíbali se sem a tam
na patách a sténali.
Daudi se sklonil nad nehybným tělem, pak zašeptal: „Pozdě,
Buana - je mrtev.“
Poklekl jsem vedle nešťastného lovce a sáhl po jeho ruce. Na zá
pěstí jsem nenahmatal žádný tep. Ale když jsem položil svou ruku
na jeho obnaženou zakrvavenou hruď, ucítil jsem slabé chvění.
„Ne, Daudi, ještě žije, možná že ho můžeme zachránit. Rychle
přines vařící vodu a několik vlněných dek.“
Daudi se ihned obrátil na příbuzné, kteří nechápavě přihlíželi.
„Podívejte se,“ řekl naléhavě, „tento Evropan je velký doktor.
Má léky, které dávají život. Poslouchejte, říká, že váš příbuzný zde
není mrtev. Donesete-li horkou vodu a vlněné přikrývky, možná ho
přivede k životu.“
Několik se jich zvedlo a chystali se udělat to, co se od nich žá
dalo, ale tak loudavě, že to vůbec neodpovídalo naléhavosti situa
ce. Zvětšil jsem světlo svítilny a přehlédl jsem spoušť, kterou na
dělaly lví pracky. Zraněný byl hrozně zřízen. Kapesníkem jsem se
pokoušel zastavit krev.
Daudi přiběhl s tykví plnou vlažné hlinité vody. Dal jsem do
stříkačky dvě kuličky morfia a natáhl jsem něco vody.
„Daudi,“ řekl jsem, „toto nikdy nedělej, vyjma v nejnutnějším
8
