Table Of Contentna vselike tělo!
’f l | Jakob Zopfi J É i i L
.na všeliké tělo
Jakob Zopfi
...na všeliké tělo
Jakob Zopfi
Z německého originálu ...auf alles Fleisch
vydaného nakladatelstv ím Dvnamis Verlag v roce 1985
přeložil Jan Žák
Redakce Křesťanský život
Sazba Milan Hruška
119-007-97 ISBN 80-7112-042-1
Předmluva
„...na všeliké tělo!“
„A budeť v posledních dnech“ - praví Bůh - „vyleji z Ducha svého
na všeliké télo...“ Sk 2,17
Letniční hnutí vidí samo sebe jako součást naplnění tohoto proroctví,
které vyslovil Petr v den Letnic. Tomuto hnutí je věnována tato kniha. K této
knize dvě předběžné poznámky:
Označení „letniční hnutí“, „letniční^ a podobně se v této knize často
vyskytují - pro někoho až příliš často. Neznamená to zamilovanost do vlastní
stáje ani nějakou zaslepenost. Neboť letniční hnutí je si dobře vědomo, že je
zasazeno do všeobecné církve Ježíše Krista jako její součást. Čtenáři a
čtenářky nechť mi tuto jednostrannost prominou. Zde jde výlučně o popis
hnutí.
A co by mohlo být ještě důležitější: často je tu zmiňován Duch svátý,
méně jméno Ježíš. Jsme si vědomi toho, že vše, co souvisí s pneumatologií,
musí vést k christologii. Pro nás jsou však Ježíš a Duch svátý neoddělitelní.
Kdykoli je zmíněn Duch svátý - a letniční hnutí se považuje za dílo Ducha
svátého - spatřujeme v tom oslavu Krista.
A tento svátý Duch je oheň. Práci, kterou máte před sebou, provází
modlitba, aby skrze ni byla rozehřátá srdce.
Jakob Zopfi
3
I
Vznik letničního hnutí
LETNIČNÍ HNUTÍ - SVĚTOVÁ CÍRKEV
SVOBODNÝCH SBORŮ
Jako život a služba Ježíše zde na zemi začaly skutečně chudě a uboze
v jeslích a jako se církev zrodila z hrstky učedníků, tak ani počátek letničního
hnutí na počátku dvacátého století nebyl - podle lidských měřítek - zrovna
oslnivý.
Dnes ovšem letniční hnutí dávno není nějakou nepatrnou záležitostí
kdesi v koutku. Ba právě naopak. Stalo se jednou z nej dynamičtějších sil
v křesťanství vůbec. Ve srovnání s protestantskými a nezávislými církvemi
představuje celosvětově nejpočetnější uskupení. V celkovém pohledu opět
představuje nejrychleji narůstající křesťanskou denominaci.
Čísla jsou ovšem relativní. A přece něco vypovídají, stejně jako čísla
v Bibli - a ostatně i číselné hodnoty každého organismu.
Uvedme jako příklad jedno ze silných letničních hnutí: V zemi, kde
vzniklo, v USA, udržujíAssemblies of God ve Springfieldu v Missouri „hlavní
stan“, kde v jednom světlém rozlehlém křídle pilně pracuje na plný úvazek
700 pracovníků a pracovnic. V roce 19841 mělo toto hnutí 2 036 453 členů a
na svých 115 misiích dalších 12 854 346. Vedle mnohých evangelizačních a
misijních aktivit udržuje 250 biblických škol, kde se tisíce mladých mužů a
žen připravují na službu v církvi. Dlouholetý generální superintendent tohoto
hnutí dr. Thomas Zimmermann kromě toho po léta spravoval Přípravný
výbor Světové letniční konference a mnohá přední evangelikální grémia si jej
váží jako výrazné duchovní osobnosti.
Zůstaňme u čísel: Tři největší křesťanské sbory na světě jsou letniční.
Tu je „Ústřední sbor plného evangelia^ dr. Yonggi Choa na poloostrově
5
Yoido v korejském Soulu. Přál bych každému, aby zažil strhující bohoslužby,
které tam jsou. Protože měsíčně přibývá 8-10 tisíc členů, jsou údaje nepřes
né dříve, než se vytisknou. V roce 1981 to bylo 165 000 členů, v roce 1982
250 000, dnes je to kolem 400 000 členů. Druhým největším sborem je
Jotabeche Church v Santiagu v Chile s 80 000 členy a potom Congregacao
Crista v Sao Paolu v Brazílii s 61 250 členy.2
V Evropě je dnes přes milion letničních. V zemích, jako je Francie,
Španělsko a Portugalsko, je letniční hnutí nejsilnčjší nekatolickou deno
minací (letniční hnutí nelze označit jako protestantské církve), v ostatních
evropských zemích - především ve Skandinávii - je nejsilnějším uskupením
mezi svobodnými církvemi. S letničním hnutím se setkáváme i ve všech
východoevropských státech. V Rumunsku čítá 150 000 členů, v Rusku nejmé
ně 700 000.
Tu se ovšem naskýtá otázka, jak to, že v době, kdy ostatní církev
zaznamenává úbytek členů, letniční sbory na celém světě v takové míře
rostou. Yonggi Cho to komentuje stručně a jasně, a kdo jeho ušlechtilou
osobnost zná, ví, že nemluví jen tak do větru: „Největším sborem na světě
jsme pro křest do Ducha svátého, který lidi uschopňuje získávat ztracené/*3
Jak může být takový růst přímo závratný, to ilustruje jiný příklad:
„Church of God in Christ“, letniční hnutí mezi barevnými v Americe, čítalo
v roce 1964 425 000 věřících. V roce 1983 to už bylo 3 709 861 věřících, 824%
přírůstek během dvaceti let! (Ostatně je nápadné, jak přesně vtčchto hnutích
fungují administrativy!)4
Takový explozivní vývoj na denominační scéně nezůstal ovšem pozor
ným pozorovatelům skryt. Tak v roce 1953 označil biskup Lesley New Begin
ve své knize „Domácnost Boží letniční hnutí vedle katolické a protestantské
tradice za „třetí proud“ křesťanství, který znovu oživuje dary Ducha svátého.
Podobně vyznívá hodnocení Henryho P. Van Dušena, ředitele teologického
semináře v Princetonu. V článku „Třetí síla křesťanství vydává letničnímu
hnutí vysvědčení, že mění tvář křesťanství ve dvacátém století.5
A ještě jeden citát z kytice posudků: v příručce „Dějiny křesťanství1*,
která vyšla i v německy mluvících zemích, se James Dunn vyjadřuje takto:
„V těch sedmdesáti letech od probuzení v Azusa Street se letniční hnutí
rozšířilo po celém světě. Je důležité, abychom v tomto hnutí neviděli jen
protestantskou církev nebo sektu. Ve skutečnosti jde vedle pravoslaví, kato
licismu a protestantismu o čtvrtou formu křesťanství/*6
6
Buď jak buď, ať už tedy jako třetí nebo čtvrtá síla, jisté je, že letniční
hnutí na celém světě zásadním způsobem spoluvytváří dnešní podobu křes
ťanství.
JAK CHÁPE LETNIČNÍ HNUTÍ SAMO SEBE:
OD DEFORMACE K REFORMACI
K lepšímu pochopení, jak se letniční hnutí zařazuje uvnitř křesťanských
vyznání, nejprve krátký exkurs:
Katastrofální deformace prvotní církve...
Již záhy po apoštolské době započalo fatdlnílefomiování prvotní
církve. Náznaky jsou zřejmé už z listů církvím ve Zjevení.
Nicmén opřed rokem 250 po Kr. nebylo například ještě žádného rozdě
lení na laiky a kněží. Tak mohVreneus (t 202 po Kr.) který se počítá mezi
„apoštolské otce“, ještě říci: „Všichni spravedliví mají kněžskou hodnost,“ a
Tertiillián : „Nejsme i my laici kněžími?“
Brzy však dochází k deformaci původního stavu: z „presbyterosu (řec.
starší) se nakonec stává kněz. Církev prožívá nebiblické rozdělení na kněží
udělující spasení a na „laiky“ (od slova „laos“ - lid), kteří spasení přijímají.
Současně místo osobní víry, rozhodnutí víry a zkušenosti víry nastupuje
více a vícesvátost udělující spásu. Kupříkladu místo osobního rozhodnutí
k obrácení a z toho vyplývajícího znovuzrození nastupuje svátost křtu, místo
křtu Duchem svátost biřmování.
Tím nakonec dochází k vývoji nebiblické lidové a státní církve. Byl-li
římský císař Dioklecián ještě krutým pronásledovatelem křesťanů, vydává
jeden z jeho následovníků, Konstantin Veliký, v roce 313 takzvaný „tole
ranční edikt“, jímž křesťanství povoluje. A nakonec Theodosius Veliký
(378 - 395) povyšuje křesťanství na státní náboženství. Nyní budou pronásle
dováni i ti, kteří brání nucenému křtu ke křesťanství (!). Jaká to deformace
toho, co ukazuje Bible jako církev Ježíše Krista!
.. .a velmi pomalá reformace
Jen velmi, velmi pomalu docházelo v průběhu staletí k novému objevení
a oživení biblických pravd. Nebudeme se zabývat ojedinělými záblesky v prů
běhu dlouhých staletí církevních dějin, jak k nim v omezeném rozsahu vždy
7
znovu docházelo. Chceme si spise všimnout průlomů, které podtrhly určitou
biblickou pravdu a vnesly ji do obecného povědomí křesťanstva a církve - a
za jejichž dědice se také považuje letniční hnutí. Uvádím zde některé stěžejní
body, jak letniční hnutí chápe samo sebe:
—je reformní
Reformaci charakterizují jména Martin Luther (1483 -1546), Huld-
reichZwingli (1484 -1531) a Johannes Calvin (1509 -1564). Jejich vzájemné
souznějící trio - sóla Scriptura, sóla gratia, sóla fide - považuje i letniční
hnutí za svůj základ: Bible jako základní listina, milost jako základ spasení a
víra jako podmínka spasení.
—je krtitelské
Současně s reformací vzniklo - i když za krvavého pronásledování,
které stálo životy desetitisíců - hnutí novokřtěnců. 21. ledna 1525 pokřtil
v Curychu Konrád Grebel Jórga Blaurocka; oba to někdejší přívrženci
Zwingliho, zatímco reformátoři zůstali u křtu nemluvňat, a tím také u nebib-
lického pojetí lidové církve. Ze Švýcarska se hnutí novokřtěnců šířilo mocně
dál - do Německa, Rakouska, Holandska a tak dále. — V tomto smyslu je
letniční hnutí křtitelské.
—je pietistické
Kladla-li reformace důraz především na učení, u pietismu stála ve
středu praxe křesťanského života. Takovýto přesun těžiště působil stejně
revolučně jako reformace sama. Rozlišovalo se mezi mrtvou pravověrností a
živým křesťanstvím, mezi obrácenými a neobrácenými a mluvilo se o znovu
zrození, které bylo třeba prožít osobně. Nad mnoha jinými vyčnívají dvě
postavy, které vtiskly pietismu zásadní ráz:
Filip Jakob Spener (1635 -1705), alsaský teolog, který zahájil takzvaná
„Collegia pietatis“ (společenstva zbožnosti) a svým spisem „Pia desideria“
(Zbožná přání) vyvolal velké pietistické hnutí.
Druhým je August Hermann Francké (1663-1727), který smýšlel
stejně jako Spener. Byl farářem a současně profesorem na universitě v Halíc,
v roce 1687 prožil obrácení a později se stal zakladatelem a ředitelem školy
pro chudé, různých pedagogických ústavů, sirotčince (proto „otec sirotků“),
biblického ústavu a vedoucím knihkupectví, lékárny a Dánsko-hallské misie
v Indii. — Zde letniční hnutí čerpá plně z dědictví pietismu.
8
