Table Of ContentDoc. PhDr. Jan Eichler, CSc.
MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOST
NA POČÁTKU 21. STOLETÍ
Praha 2006
© Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, 2006
ISBN 80-7278-326-2
ÚVODEM
Na počátku 21. století se v celém světě velmi často a rozsáhle diskutuje o bezpečnosti, která
je jednou z nejvyšších hodnot v životě celého lidstva i v osobním životě každého člověka. I když
jsou velké historické, kulturní a politické rozdíly mezi jednotlivými světadíly nebo i mezi regiony,
můžeme říci, že lidstvo jako celek zažilo mnoho historických etap vyznačujících se tím, že starost
o bezpečnost či dokonce o přežití byla na prvním místě pomyslného žebříčku hodnot. Naproti
tomu období klidu a snížených obav o bezpečnost států nebo dokonce celého světa bývala, bohu-
žel, vzácnější a také kratší.
Jedním z období silných obav o celosvětovou bezpečnost byla studená válka. Během některých
jejích zlomových událostí byly obavy z vypuknutí zničujícího ozbrojeného konfl iktu nanejvýš in-
tenzivní. Strach z války pronikal do všech oblastí společenského života, včetně kultury a umění.
Proto v celém světě narůstal počet ústavů a vysokých škol, které se specializovaly na strategická
studia, zejména pak na otázky poměru sil a charakteru možné války. Základem bezpečnosti obou
proti sobě stojících koalic byly vojenská síla a zdokonalování připravenosti na vedení ozbrojeného
zápasu.
Naproti tomu první léta po skončení studené války se nesla ve znamení prudkého poklesu
strachu z války a neobyčejného vzestupu nadějí, že státy s vyspělými tržními ekonomikami a de-
mokratickým zřízením se již nebudou muset obávat ozbrojených konfl iktů a těžkých ztrát s nimi
spojených. Došlo k výraznému relativnímu poklesu významu vojenské síly pro bezpečnost států.
Zeslábl zájem o tradiční strategická studia těsně napojená na vojenství a prosazovalo se větší
zaměření na nevojenské rozměry bezpečnosti a na bezpečnostní a mírová studia.
V přístupu k bezpečnosti lidstva se nedlouho po skončení studené války vyhranily dva zá-
sadně rozdílné přístupy. Na jedné straně Francis Fukuyama na samém počátku 90. let dokonce
předpovídal, že v důsledku celosvětového triumfu liberální demokracie je konec dějin, tedy konec
velkých mezistátních válek. Naproti tomu Samuel Huntington přišel o čtyři roky později s varo-
váním, že bude docházet ke střetům civilizací. Předpověděl, že dojde k posunu od přechodových
válek k rozsáhlejším válkám na civilizačních hranicích.
Vývoj od konce 90. let jakoby dával zapravdu spíše skeptickému Huntingtonovi. Války
na Balkáně a v rozvojovém světě, teroristické útoky z 11. září 2001, úder na Afghánistán
v tomtéž roce, druhá válka v Iráku a po ní následující asymetrická válka – to vše působí velmi
znepokojivě. A tak vidíme, že znovu narůstá význam bezpečnosti států, regionů i celého světa.
Toto téma se s plnou naléhavostí znovu vrací do popředí pozornosti jak odborné, tak i laické
veřejnosti.
V důsledku dosavadního historického vývoje je bezpečnost jedním z velmi často projednáva-
ných námětů nejen v odborných polemikách, ale také v každodenních úvahách a diskusích lidí.
Účastníci těchto debat se přitom na jedné straně odlišují ve spoustě nejrůznějších směrů: vzdělání,
sociální postavení, náboženské či politické přesvědčení, hodnotová orientace. Všichni bez rozdílu
však mají shodný zájem na zajištění bezpečnosti ve dvou základních rovinách. Tou první je bez-
pečnost státu, ve kterém žijí, druhou rovinu pak představuje osobní bezpečnost každého z nich.
Pořadí těchto rovin se průběžně mění podle konkrétní situace – v době spolehlivého a nerušené-
ho míru upřednostňují svoji osobní bezpečnost, v době zvýšeného mezinárodního napětí se zase
mnohem více cení bezpečnosti státu, ve kterém žijí.
3
Z výše uváděných skutečností vyplývá velký význam podrobného studia mezinárodních
bezpečnostních vztahů. Tato publikace pojímá mezinárodní bezpečnostní vztahy jako součást
disciplíny mezinárodní vztahy. Zaměřuje se na bezpečnostní aspekty a souvislosti (vojenské i ne-
vojenské) vztahů mezi státy, mezinárodními organizacemi a nestátními aktéry současného světa.
Zabývá se poznatky ze tří podoborů předmětů mezinárodní vztahy, jimiž jsou bezpečnostní stu-
dia, strategická studia a mírová studia.
Učební text je rozdělen celkem do sedmi kapitol. První kapitola se zabývá několika základ-
ními pojmy z oblasti teorie bezpečnosti. Připomíná nejvýznamnější školy z oboru teorie mezi-
národních vztahů a jejich náhled na pojem bezpečnost a na další pojmy, které se od něj od-
víjejí: dimenze bezpečnosti, činitelé bezpečnostní politiky a její referenční objekty, bezpečnostní
dilemata, bezpečnostní spolupráce, bezpečnostní studia, hrozby a rizika a jejich vyhodnocování,
bezpečnostní společenství, mír a další. Je nejrozsáhlejší a z hlediska studenta asi i nejméně zá-
živnou kapitolou celé učebnice. Nicméně, zvládnutí základních pojmů je nezbytné pro studium
mezinárodních bezpečnostních vztahů ve všech etapách dějin lidstva.
Druhá kapitola pojednává o období, na které se trvale soustřeďuje velký zájem historiků,
politologů i žurnalistů. Jde o období studené války. Kapitola přitom nepodává vyčerpávající
pohled na toto téma, ale zaměřuje se pouze na základní skutečnosti, které by studenti oboru
mezinárodní politické vztahy měli znát. Je to zejména základní charakteristika studené války
jako ojedinělého období v historickém vývoji mezinárodních bezpečnostních vztahů, dále pak
připomenutí hlavních zlomových nebo dokonce krizových událostí tohoto období, vývoj vojen-
ství a teorie bezpečnosti. Zvláštní pozornost kapitola věnuje různým hodnocením jak průběhu
studené války, tak zejména jejího výsledku. Na samém závěru se zabývá otázkou, kdo vlastně
vyhrál a kdo byl poraženým, proč tomu tak bylo a jaký význam to má pro naši budoucnost i pro
nejbližší budoucnost.
Předmětem třetí kapitoly je konec studené války, zejména pak rozbor základních dokumentů
KBSE a NATO a nových tendencí ve vývoji mezinárodních bezpečnostních vztahů. Podrobněji
se kapitola zastavuje zejména u programu PfP, obrovského pokroku na poli kontroly zbrojení
a odzbrojení, rozšiřování NATO, nových vztahů mezi NATO a Ruskem a angažovanosti při udr-
žování míru mimo smluvně vymezenou oblast. Kapitola se zabývá jen těmi nejzákladnějšími
charakteristikami, a proto je ze všech kapitol nejstručnější.
Čtvrtá kapitola se soustřeďuje na války, které ve světě proběhly po roce 1990. Připomíná, že
se, bohužel, nenaplnily naděje a optimistická očekávání a že ozbrojené násilí, konfrontace a kon-
fl ikty zůstaly součástí mezinárodních bezpečnostních vztahů, a to nejen ve světě, ale také v Ev-
ropě. Zabývá se čtyřmi tzv. velkými válkami, které proběhly v Iráku (1991 a 2003), v Jugoslávii
(1999) a v Afghánistánu (2001). Velkou pozornost věnuje zejména jejich charakteristice z hledis-
ka vývoje vojenství, ale zabývá se i jejich politickými souvislostmi a dopady. Z tohoto hlediska je
dělí na dvě takříkajíc bezproblémové války (1991 a 2001), které měly mandát RB OSN a skutečný
souhlas mezinárodního společenství, a dvě války problémové (1999 a 2003), které naopak neměly
jasný mandát OSN, a tak vyvolaly více či méně silné a závažné protesty mezinárodní veřejnosti.
Pátá kapitola pojednává o nejvážnější bezpečnostní hrozbě současného světa, kterou je tero-
rismus. Nejprve připomíná vývojové etapy terorismu a pak charakterizuje jeho současnou podo-
bu jako globální terorismus. Zdůrazňuje, že i v současnosti je základním rysem terorismu uplat-
ňování nepřímé strategie. Z toho pak vyvozuje, že přímá odpověď na tuto nepřímou strategii,
nebo dokonce vyhlášená „válka proti terorismu“ naráží na spoustu vážných problémů, případně
je dokonce sama přímo vyvolává a dále vyostřuje. Ukazuje, že vedle vojenských nástrojů je nutno
4
používat také, ne-li dokonce především, nástroje politické. Upozorňuje na naléhavost probíhají-
cích konfl iktů, mezi nimiž na prvním místě stojí izraelsko-palestinská válka.
Předposlední, šestá kapitola se zaměřuje na hlavní aktéry mezinárodních bezpečnostních
vztahů na počátku 21. století. Hodnotí jak mezinárodní organizace (OSN, NATO, EU a OBSE),
tak i nejvlivnější státy (USA, Rusko, ČLR). Ukazuje, kde jsou silné stránky i limity každého
z těchto aktérů a vyúsťuje v závěr, že je v nejvyšším zájmu všeho lidstva, aby tito aktéři na poli
mezinárodní bezpečnosti co nejvíce spolupracovali.
Poslední sedmá kapitola rozebírá hlavní rysy mezinárodních bezpečnostních vztahů na po-
čátku 21. století. Začíná hodnocením nových jevů v oblasti vojenství, kde jde zejména o zavádění
nových technologií i nových forem vedení ozbrojeného zápasu. Další část kapitoly se zabývá vývo-
jem transatlantických vztahů, které se vážně zhoršily zejména v důsledku druhé irácké války. Dvě
následující části pojednávají o kladných stránkách současného vývoje mezinárodních bezpečnost-
ních vztahů, jimiž jsou rozvoj nových rozměrů bezpečnosti a kontrola zbrojení a odzbrojení. Zá-
věrečná část kapitoly je věnována charakteristice bezpečnostních studií a rozboru bezpečnostních
hrozeb a rizik z pohledu České republiky.
5
111...
KKKAAAPPPIIITTTOOOLLLAAA
ZÁKLADNÍ POJMY Z TEORIE BEZPEČNOSTI
Názory na bezpečnost prošly bohatým historickým vývojem, jehož výsledkem
je řada zavedených pojmů, které se v diskusích na toto téma běžně používají. Z toho
vyplývá, že při studiu mezinárodních bezpečnostních vztahů je nezbytné, abychom
začali připomenutím nejvýznamnějších pojmů a abychom si zároveň s tím ukázali,
že obsah a význam těchto pojmů je často vysvětlován z různých úhlů pohledu. To je
námětem a základním smyslem této kapitoly.
1. Bezpečnost (Security, Sécurité)
Pojem bezpečnost je námětem tisíců odborných článků a stovek knih na celém
světě. Jejich autoři přinášejí řadu rozdílných pohledů, ale v některých základních
charakteristikách se shodují.
Základní vymezení bezpečnosti
Bezpečnost je elusivním1, tedy pomíjivým pojmem. Je to pojem nesnadno posti-
žitelný a těžko změřitelný, jeho obsah nelze exaktně vyčíslit. V nejobecnější rovině je
bezpečnost defi nována dvěma základními způsoby – negativně a pozitivně.
Negativní vymezení je podobné jako negativní vymezení svobody, které říká, že
jde o absenci omezení či nepřítomnosti odporu nebo vážnějších překážek pohybu.
Negativní vymezení bezpečnosti pak znamená, že jde o nepřítomnost či neexistenci
hrozby. Podle tohoto vymezení je bezpečnost opakem stavu ohrožení, který vyplývá
z existence a vzájemné interakce aktérů, kteří mají protichůdné preference a jsou
odhodlání k jejich dosažení použít i sílu, ať už politickou, hospodářskou nebo i vo-
jenskou2.
Pozitivní vymezení bezpečnosti se vždy vztahuje ke konkrétnímu předmětu,
k věci, člověku, obci, státu nebo bezpečnostnímu společenství. Nejbezpečnější je ten
subjekt, který má zajištěno své přežití a možnosti dalšího rozvoje. Bezpečnost bývá
často vysvětlována jako negace negativních stavů. To znamená, že bezpečný je ten
subjekt, který je mimo dosah přímých a naléhavých hrozeb, nebo který je před mož-
nými hrozbami spolehlivě chráněn. Živočišný druh je bezpečný, když v dané oblasti
nemá svého přirozeného nepřítele3. Životní prostředí je bezpečné tam, kde nepůsobí
nepříznivé dopady průmyslové činnosti lidstva. Vysoký bezpečnostní statut mají od-
lehlé vyspělé ostrovní státy jako Austrálie nebo Nový Zéland.
V pozitivním slova smyslu lze bezpečnost upevňovat cestou takových opatření,
díky kterým je hrozba buď zcela eliminována, nebo alespoň minimalizována. Dům je
bezpečný proti zlodějům, když je střežen, proti bouřce je bezpečný, když má spoleh-
livý hromosvod a proti povodním je bezpečný, když je postaven dostatečně daleko
7
11..
KKAAPPIITTOOLLAA
od záplavových oblastí. Ulice či obec je bezpečná, když v ní hlídkují policisté. Peníze
jsou bezpečné, když jsou uloženy ve spolehlivé a prověřené bance.
Bezpečnost v mezinárodních vztazích
Základní charakteristika
V mezinárodních vztazích je bezpečnost vymezována jako základní hodnota
a nejvyšší cíl každého státu či bezpečnostního společenství sdružujícího více států. Bez-
pečnost jako stav je nejčastěji vysvětlována jako nepřítomnost či neexistence ohrožení
nejvyšších hodnot státu či společenství. Stát je bezpečný v tom případě, když je zajiš-
těna obrana jeho území a hodnot, které se na něm nacházejí, fungování jeho institucí
a ochrana obyvatelstva.
Pokud jde o státy, hovoří se o objektivním a subjektivním smyslu jejich bezpeč-
nosti. První z těchto případů znamená, že hodnoty, které sdílí společnost, nejsou
vystaveny žádné přímé hrozbě. A subjektivní smysl znamená, že neexistuje strach,
že tyto sdílené hodnoty by se mohly stát předmětem útoku4. Z toho se pak odvozují
základní otázky: jaká nebezpečí by mohla ohrozit bezpečnost státu a jeho přežití, jak
by se mohla projevit, jak je třeba jim čelit.
Úsilí každého státu o zajištění vlastní bezpečnosti se zaměřuje na tři hlavní cíle.
Prvním cílem je eliminace možných hrozeb, ať už mají vojenský nebo nevojenský
charakter. Druhým je zajištění vnitřního pořádku a soudržnosti, která je tím pevněj-
ší, čím zřejmější je kolektivní charakter přijímaných rozhodnutí. A konečně třetí cíl
je spojen se zajištěním spravedlnosti a bezpečnosti občanů5.
Také bezpečnost států může být vymezována negativně nebo pozitivně. Podle ne-
gativního vymezení je bezpečnost stavem, za kterého stát není vystaven žádné přímé
a naléhavé hrozbě a nejsou zpochybněny myšlenky, na kterých byl založen. O pozi-
tivním vymezení bezpečnosti států či bezpečnostních společenství lze hovořit v tom
případě, když je zajištěna obrana jejich území a hodnot, které se na něm nacházejí,
když mohou fungovat jejich instituce a je ochráněno jejich obyvatelstvo.
Velmi důležitým prvkem bezpečnosti států jsou také myšlenky, na kterých byly
založeny. Jako učebnicový příklad lze připomenout meziválečnou ČSR. Ta proká-
zala svoji ekonomickou i politickou životaschopnost, dokázala překonat i světovou
hospodářskou krizi na přelomu 20. a 30. let. Nakonec ale stejně zanikla, protože se
zhroutily dvě základní myšlenky, na kterých spočívaly její základy. Byla to myšlen-
ka poválečného uspořádání Evropy na základě versaillesko-washingtonské soustavy
a myšlenka čechoslovakismu.
Relativita bezpečnosti
Bezpečnost nemůže být absolutní, vždy je relativní, je přímo úměrná hrozbám
či rizikům. Na bezpečnost nelze nahlížet z krajních poloh – tedy tak, zda je zajiš-
8
11..
KKAAPPIITTOOLLAA
těna úplně, nebo vůbec. Žádný stát nemůže dosáhnout stavu absolutního zajištění
své bezpečnosti. Většinou je bezpečnost zajištěna více nebo méně. I když ji nelze
nikdy exaktně změřit, a proto relevantní otázka nejčastěji zní, kolik bezpečnosti
postačuje.
Bezpečnost jako výsledek souhry objektivních
a subjektivních faktorů
Objektivní faktory
Prvním dlouhodobě působícím objektivní faktorem je geografi e – čím vzdálenější
je hrozba, tím méně je naléhavá a tím větší jsou možnosti, jak jí čelit. Pro znázornění
velkých geografi ckých rozdílů mezi státy můžeme uvést následující tři typy: odlehlé
ostrovní státy typu Austrálie či Nového Zélandu, Českou republikou s její polohou
v centru Evropy a Izrael, který svoji polohu vnímá jako stav trvalého, každodenního
ohrožení a neustálého boje o přežití. Důležitou roli hraje i terén – pobaltské státy
nebo Polsko jsou na tom při obraně svého území vzhledem k rovinatému charakteru
jeho povrchu podstatně hůře než třeba hornaté Švýcarsko.
Dalším objektivním faktorem jsou dějiny. Jenom v Evropě bylo či je několik
dvojic tzv. dědičných nepřátel – např. napětí mezi Řeky a Turky přetrvává, přestože
oba státy jsou ve stejném bezpečnostním společenství. Na druhé straně se podařilo,
zejména díky integračním procesům, postupně překonat historické animozity mezi
státy, které se po dlouhou dobu navzájem považovaly za hrozby: Francie s Velkou
Británií, Švédsko s Dánskem, Francie s Německem.
Subjektivní faktory
Bezpečnost spočívá na souhrnu opatření, která každý stát či bezpečnostní spole-
čenství přijímá v zájmu zajištění vlastní bezpečnosti. Všechna tato opatření a jejich
prosazování tvoří bezpečnostní politiku státu nebo bezpečnostního společenství.
Nevojenskou část bezpečnostní politiky představují především aktivní opatření na
poli diplomacie, která se zaměřuje zejména na uzavírání dvoustranných a vícestran-
ných smluv a na získávání bezpečnostních záruk na základě členství v aliancích nebo
v koalicích. Vojenská část bezpečnostní politiky se zaměřuje především na výstavbu
ozbrojených sil a na jejich bojovou přípravu.
Silný vliv politiky se projevuje také v tom, že státy s výrazně rozdílným politic-
kým uspořádáním a s nesmiřitelnými ideologiemi si zpravidla navzájem přisuzují
nepřátelské záměry a považují se za hrozby. To se zvlášť výrazně projevovalo bě-
hem bipolární konfrontace v době studené války. Naproti tomu shoda na základ-
ních politických hodnotách umožňuje vytvářet bezpečnostně-politická společenství
či komplexy, jejichž členské státy se navzájem nepovažují za hrozby a v bezpečnostní
oblasti prosazují společné zájmy. To platí zejména o Evropě, která stále ještě není
naprosto demokratická, nicméně je mnohem demokratičtější, než byla kdykoliv
předtím.
9
11..
KKAAPPIITTOOLLAA
2. Teorie mezinárodních vztahů a jejich přístup
k problematice bezpečnosti
Otázkami bezpečnosti se trvale zabývají všechny teorie mezinárodních vztahů.
Těmi nejvýznamnějšími jsou realismus/neorealismus, liberalismus/neoliberalismus,
konstruktivismus a kritická teorie. Každá z těchto teorií je výsledkem zkoumání me-
zinárodních bezpečnostních vztahů z určitého úhlu pohledu. Žádná z nich není do-
konalá, žádná nemá univerzální platnost. Relevantnost žádné z těchto teorií není ab-
solutní, vždy je relativní. Při zkoumání mezinárodních bezpečnostních vztahů „není
možné dokázat pravdivost jedné teorie a nelze zavrhnout jednu teorii ve jménu jiné
teorie. Teorie mezinárodních vztahů totiž není přímým a koherentním diskursem, je
dialogem mezi protichůdnými paradigmaty, který probíhá již několik století a který
bude ještě dlouho pokračovat.“6
Liberálně-idealistický přístup
Liberálně-idealistický přístup na mezinárodní bezpečnostní vztahy nahlíží
především jako na výsledek bezpečnostní spolupráce mezi státy, které ve svých
vzájemných vztazích upřednostňují vstřícnost a spolupráci před konfl ikty a válkami.
Liberalismus vychází také z Kantovy teorie demokratického míru, podle které
demokratické státy dávají ve vztazích s ostatními demokraciemi přednost míru před
válkou, neboť základním zájmem jejich obyvatel je zajištění života a blahobytu, což je
protikladem nákladných a zbytečných násilných dobrodružství.
Dvě základní metody – kolektivní bezpečnost a kontrola zbrojení
Karen Mingst uvádí, že liberálně-idealistický přístup upřednostňuje dvě základní
metody odvracení hrozby války mezi státy: kolektivní bezpečnost a kontrolu zbrojení
a odzbrojení7. První metoda, tedy kolektivní bezpečnost vychází z myšlenky, že čle-
nové určité skupiny států se vyvarují použití síly ve vzájemných vztazích a zaváží se
k obraně kteréhokoliv z nich, který by byl napaden vnějšími silami. Nejvyšším stup-
něm vzájemných bezpečnostních záruk je kolektivní obrana, která je základem NATO,
stejně jako byla základem Varšavské smlouvy, jež existovala v letech 1955–1990. Vy-
chází z ustanovení, že útok proti jednomu z nich bude považován za útok proti ostat-
ním. V této souvislosti se v poslední době používá rovněž výraz hard security.
Tři předpoklady kolektivní bezpečnosti
Kolektivní bezpečnost spočívá na třech základních předpokladech. Podle prvního
z nich lze válkám předcházet cestou restrikce vojenských akcí. Druhý předpoklad
říká, že je možné zastavit agresi, neboť lze snadno odhalit agresora a znemožnit mu
10
