Kdo věří, ten se odváží.

165 Pages·1977·12.747 MB·Czech

by  Gosset, Don

Don Gosset
KDO VERI, TEN SE ODVÁŽI !
f 0 2 >-
K D O V Ě Ř Í , T E N SE O D V Á Ž Í !
Co dokáže víra, která
se odváží důvěřovat Bohu

Kapitola
1 Beze strachu jako mladý lev .................
2 ProS smíme být odvážní .....................
3 Od muže k muži .............................
4 Navykej svého syna na jeho cestu ..........
5 Kdo manželku nalezl .........................
6 Pro mládež ..................................
7 Slova působí divý ...........................
8 Tak také my smíme s důvěrou říci ...........
9 Předstupme s důvěrou před trůn .............
10 Být Štědrý ..................................
11 Něco lepšího ................................
12 "Chci tě ustanovit nad mnohým ...............
13 A budou uzdraveni ...........................
14 Radujte se vždycky .........................
15 Vítězná moc chvalozpěvu .....................
16 AÍ se děje cokoli - chválen buá Hospodin . .
17 Kdo zvítězí ................................
Doslov

Kapitola 1
BEZE STRACHU -JAKO MLADÝ LEV
Když jsem byl mladým mužem, často mne trápil strach. Byl jsem
bázlivý, nesmělý a nerozhodný. A přece mne Pán Ježíš povolal
výhradně k duchovní službě. Postaral se o to, aby se z pře­
strašeného mladíka stal nebojácný služebník Boží. Po léta jsem
mohl žít beze s-trachu, až v roce 1976 jsem prožil krizi víry,
která mi opět jednou zcela zřetelně ukázala, jaký je rozdíl
mezi bázlivým, depresivním životem a životem vítěze, zaslíbe­
ným v Bibli.
Už léta jsem měl na spánku jaterní skvrnu asi velikosti
nehtu. Nyní jsem však zpozoroval změnu: skvrna se zvětšila a
ztmavla, a vypadala velmi ošklivě. Abych nepůsobil na druhé
odpudivě, česával jsem si vlasy dopředu, aby skvrnu nebylo vi­
dět.
V únoru 1976 jsem se se svou ženou Joyce připravoval na
evangelizaění cestu do ciziny. Jednoho dne při snídani mi řekl
můj syn Donnie: "Tati, všichni si děláme starosti nad tím, co
ti roste na spánku. Chtěli bychom, abys šel k lékaři, ještě
než se vydáte na cestu."
Ihned jsem souhlasil a ještě téhož odpoledne jsem zajel
do nedalekého Surrey v Britské Kolumbii, kde jsem se hlásil u
jednoho lékaře. Po důkladném vyšetření se zeptal: "Pane fará­
ři, kdy vás můžeme operovat?"
"Operovat?" zeptal jsem se. "Je to skutečně tak zlé?"
Lékař odpověděl: "Musíte se dát co nejdříve operovat. Ne­
smíte to příliš dlouho odkládat!"
Protože jsme až do 1. března měli být na evangelizační ces­
tě, navrhl rpi 4. březen a přitom mne varoval, jak takový nádor
může být nebezpečný. Neměl jsem v žádném případě přijít poz­
ději.
Diagnóza lékaře ve mně vyvolala nejrůznější pocity strachu,
takže jsem s nimi musel na počátku naší cesty velmi bojovat.
Podle Harolda Hilla bych řekl: "Slavil jsem svátek sebelito-
vání." Proč se to stalo právě mně? Jak to, že právě já jsem se
stal obětí tak nebezpečné nemoci?
Jednoho dne jsem se přistihl při tom, že jsem se díval do
zrcadla a lehce se dotýkal nádoru. Vzpomněl jsem si příliš
dobře na varování lékaře. Moje žena Joyce mě tam viděla stát
a řekla: "Ty máš určitě strach!"
"Ano, drahoušku, máš pravdu," musel jsem přiznat.
Šla přes pokoj až ke mně a já si myslel, že mne chce tro­
chu potěšit. Ale jak velice jsem se zmýlil! Podívala se mi
ostře do tváře a řekla: "Sty<3 se!"
"Jak to? Proč, pro všechno na světě, se mám stydět?" ptal
jsem se.
"Jako kazatel evangelia jsi dokonce o tom napsal knihy,
jak se překonává strach. A kolikrát jsi už kázal v rozhlase,
že nikdo se už nemusí po celý život bát. A pak si dovolíš ta­
dy stát a mít strach?"
"Ale, drahoušku, tentokrát přece jde o vážnou věc..."
Moje žena však už nechtěla poslouchat, • nýbrž byla rozhod­
nuta směle jednat. Řekla: "Done, jsou dvě možnosti: Buá je to
Boží vůle, abys byl operován, nebo nebude operace nutná, po­
něvadž 3ůh tě může uzdravit. Ale v žádném případě nesmíme dát
místo strachu, protože tak bychom otevřeli Sáblu dokořán dveře.
Po těchto smělých slovech vztáhla ruku proti mé hrudi a
přikázala duchu strachu, aby mne ve jménu Ježíše opustil. Tak
překvapivé osvobození jsem ještě nikdy nezažil. Strach náhle
zmizel a mně bylo, jako bych se uvolnil ze sevření řetězem.
Nyní jsem mohl zhluboka vydechnout, aniž bych byl v nejmenším
tísněn pocitem strachu!
V příštích dnech ovšem nádor dále rostl a byl stále oškli­
vější. Avšak můj strach zmizel. Pán mne od těchto trapitelských
duchů strachu úplně osvobodil, takže jsem jej mohl chválit a
směle vyznávat jeho Slovo. Nyní jsem napjatě čekal na zázrak,
který on v mém životě učiní.
Když jsme 1. března letěli domů, dotkl jsem se nedopatře­
ním nádoru, a asi polovina z něho mi spadla do ruky! A v noci
na 4. března se stal ještě větší zázrak. Když jsem ráno vstal
a přejel rukou místo, kde býval nádor, nic tam nebylo! Běžel
jsem rychle k zrcadlu, abych se podíval, co se děje - a sku­
tečně, všechno bylo pryč! Zbytky té ošklivé věci jsem nalezl
v posteli mezi prostěradly. S radostí jsem vzbudil Joyce,
abych jí tu radostnou zprávu oznámil: "Jen si představ: dnes
jsem měl být operován, ale už není co řezat!"
Spolu jsme se radovali, že Pán zasáhl. Tento 4. březen se
stal překrásným dnem!
Při snídani jsme rozmlouvali s Joyce a synem Michaelem.
Rozhodli jsme se, že se do nemocnice dostavím, zvláště když
na mne čekají. "Co ale mám lékařům vyprávět?" Něco takového
se mi ještě nikdy nestalo!
Michael však neměl žádné pochybnosti. Řekl mi; když jsem
chtěl odjet: "Tati, řekni jim to tak, jak se to skuteěně 'stalo!"
V nemocnici mne přijala sestra, která mě vedla do místnos­
ti, kde jsem se měl svléknout. Operační sál se musel nejprve
připravit. Po cestě jsem ji řekl: "Snad jste si toho ještě ne­
všimla, ale já už žádný nádor nemám."
Udiveně se na mne podívala. "Už nemáte žádný nádor? A co
se s ním stalo?"
"Uzdravil mě Pán Ježíš Kristus," odpověděl jsem a oplýval
radostí.
Když jsem se zmínil o Pánu Ježíši, nemocniční sestra se po­
lekala a rychle řekla: "Musím ihned přivést lékaře," a odkva-
pila.
Za chvíli se objevil první lékař s mými zdravotními dokla­
dy. Nejprve si je prohlédl a pak moji hlavu. Několikrát pohlédl
do papírů a zase na mne, a pak znovu do záznamů, a řekl, že
musí přivést druhého lékaře. "Ten se vaším případem zabýval
více než já."
Za chvíli přišel druhý lékař. Nechtěl jen tak uvěřit, že se
v mém životě stal zázrak. Když mě chvíli zkoumavě prohlížel,
zeptal se suše: "Co to slyším za historky, že jste na sobě vy­
konal zázrak?"
"Já ne, pane doktore. Pán Ježíš to učinil. Jemu bučí čest
a chvála!"
Oba lékaři se se mnou bavili asi 20 minut a já jsem sdělil
všechno, co se se mnou stalo: Jak jsem se téměř stal obětí du­
cha strachu, jak se za mne Joyce modlila a jak mne Pán před
třemi dny začal uzdravovat. Když jsem mluvil, oba lékaři se
uvolnili a byli otevřenější. Po chvíli se první lékař obrátil
k druhému a zeptal se ho: "Což zde příroda neměla svůj průběh?"
Avšak druhý lékař jen řekl: "Co je to příroda?"