Table Of ContentPrincipy následování Ježíše
PRO KAŽDÉHO VĚŘÍCÍHO
J. OSWALD
SANDERS
vedení
Principy následování Ježíše
PRO KAŽDÉHO VĚŘÍCÍHO
J. OSWALD
SANDERS
První vydání © Návrat domů, Praha 2012
Původně vydáno ve Spojených státech nakladatelstvím Moody Publishers,
820 N.LaSalle Blvd., Chicago, IL 60610 pod názvem Spirituál Leadership,
© 1967,1980,1994,2007 The Moody Bible Institute of Chicago. Přeloženo
se svolením.
Biblické citáty jsou převzaty z Bible kralické (KP); Českého studijního
překladu (ČSP) © KMS, Praha 1994; Nové bible kralické (NBK) © Biblion,
Praha 2000; Bible, překlad 21. století (B21) © Biblion, Praha 2009;
Jeruzalémské bible (JB) © Karmelitánské nakladatelství, Kostelní
Vydří 2009.
Neoznačené citáty jsou převzaty z Českého ekumenického překladu © ČBS,
Praha 1985.
Překlad © Dan Drápal
Obálka © Tomáš Prchal
Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí
být v jakékoli formě publikována bez písemného souhlasu vydavatele.
ISBN 978-80-7255-273-3
Návrat domů, Davídkova 93,182 00 Praha 8
www.navrat.cz
[email protected]
Tato kniha vzešla z dvou cyklů přednášek pro vedoucí Overseas Mis-
sionary Fellowship (Zámořské misijní společenství) na konferen
cích v Singapuru v letech 1964 a 1966. Objevil se návrh, že by tyto
přednášky bylo možné rozšířit a předložit širší veřejnosti, a autor na
tuto žádost přistoupil.
Zásady vedení ve světské i duchovní oblasti, které jsou zde před
kládány a ilustrovány, jsou převzaty z Bible a také ze života vyni
kajících Božích mužů a žen. Ne každý čtenář bude mít k dispozici
množství životopisů, z nichž autor čerpal, a proto do této knihy za
členil i výstižné příhody ze života osobností, jejichž vedení bylo mi
mořádně úspěšné. Kdekoli to bylo možné, je uveden i zdroj. V případě
biblických odkazů je použit překlad, který se autorovi jevil jako nej
přesnější a nejvýmluvnější.
Látka je předkládána tak, aby byla pomocí i pro mladší křesťany,
v jejichž srdcích Duch svátý tvoří svátou touhu dát všechny své síly
k dispozici Vykupiteli. Pokud však něco v této knize znovu roznítí
touhu a ukáže jasný cíl i v srdcích těch, kteří jsou na cestě vedení již
delší dobu, její účel bude splněn.
J.Oswald Sanders
5
1
Touha po krásném úkolu
Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu.
i.Timoteovi 3,1
A ty bys chtěl pro sebe usilovat o veliké věci? Neusiluj.
Jeremjáš 45,5
Většina křesťanů má k touze po vedení výhrady. Nejsou si jisti, zda
je opravdu správné, aby člověk chtěl být vedoucím. Není přece
lepší, když si pozice vyhledá člověka, než aby člověk vyhledával po
zici? Nebyla v církvi ctižádost příčinou pádu mnoha jinak výborných
vedoucích, kteří se, slovy Jamese Barrieho, stali obětí „posledního
neduhu vznešených myslí"? Shakespeare vyslovil hlubokou pravdu,
když jeho hrdina Wolsey řekl velkému anglickému vojevůdci:
Pouč se z mého pádu, Cromwelle, a zahoď touhu po moci.
Ten hřích srazil i anděly. Jak by moh člověk doufat, že ctižádostí něco získá?
(Jindřich Vlil., přel. Martin Hilský)
Křesťané bezpochyby musí odolávat určitému typu ctižádosti a od
straňovat ji ze svého života. Jiné ambice však musíme uznávat jako
7
Touha po hrásném úkolu
vznešené, hodnotné a úctyhodné. Dva verše na začátku této kapitoly
obsahují varování - a výzvu abychom správně rozlišovali. Když
naše ambice obnáší spalující touhu být dobrým nástrojem v Božích
službách - naplnit nejvyšší Boží cíl pro náš život můžeme mít na
paměti oba tyto verše a udržovat je v zdravém napětí.
Část tohoto napětí spočívá v rozdílu mezi situací apoštola Pavla
a naší. Jeho výrok (lTm 3,1) můžeme chápat z hlediska toho, jaké
prestiže a úcty se křesťanským vedoucím dostává dnes. Pavel to však
viděl jinak. V jeho době čelil biskup velikému nebezpečí a přetěžké
zodpovědnosti. Odměnou za práci vedoucího v církvi byly těžkosti,
pohrdání, odmítnutí a někdy i smrt. Vedoucí byl jako první terčem
pronásledování a jako první také trpěl.
Z tohoto hlediska se Pavlova výzva nejeví jako tak náchylná k zne
užití lidmi, kteří jen usilují o postavení v církvi. Pokrytci by na tak
obtížný úkol neměli dost odvahy. V nebezpečných podmínkách, které
v prvním století převládaly, i smělí křesťané potřebovali povzbuze
ní a pobídku, aby se chopili vedení. Proto Pavel označil vedení jako
„krásný úkol".
Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že v určitých částech světa
čelí křesťané stejné situaci. Vedoucí církve v Číně toho už mnoho vy
trpěli od komunistů. Vedoucí nepálského sboru „Little Flock" strávil
ještě léta ve vězení poté, co členové sboru byli propuštěni. V mnoha
neklidných oblastech dnes duchovní vedení vůbec není úkol pro ty,
kdo hledají trvalé výhody a luxusní pracovní podmínky. Pravdou zů
stává, že si každá podoba duchovního boje nutně vybere vedoucí,
kteří svou úlohou představují jasný terč.
Pavel nás vybízí, abychom se ujímali vedení v církvi, nejdůležitěj
šího úkolu na světě. Když máme správné motivy, přináší tato práce
věčné dividendy. V Pavlově době mohla lidi k vedení motivovat jen
hluboká láska ke Kristu a opravdový zájem o církev. Dnes ale v mno
ha kulturách, kde vedoucí postavení v církvi obnáší prestiž a výsady,
lidé o vedení usilují z důvodů, které jsou zcela ubohé a egoistické.
Svatou touhu vždy obklopovaly a obklopují deformace.
Proto nacházíme dávného proroka Jeremjáše, jak svému služební
kovi Bárukovi dává velmi moudrou a prostou radu: „Hledáš pro sebe
velké věci? Nehledej." Jeremjáš neodsuzoval všechny ambice jako
hříšné, ale ukazoval na sobecké motivy, kvůli nimž daná touha nebyla
správná - „pro sebe veliké věci". Touha vyniknout není hřích. Povahu
8
Touha po hrisnim úkolu
ambice určují její motivy. Náš Pán nikdy nevyučoval proti snaze do
sáhnout něčeho velikého, ale odhaloval a odsuzoval špatné motivy.
Všichni křesťané jsou povoláni k tomu, aby využívali Bohem dané
vlohy a co nejvíc rozvíjeli své Bohem dané schopnosti a obdarování,
ježíš však učil, že ambice, která se soustředí na sebe, je špatná. Když
velký misijní vedoucí biskup Stephen Neill mluvil k mladým duchov
ním, kteří měli být ordinováni, řekl jim: „Jsem nakloněn si myslet,
že ambice v obyčejném slova smyslu je u obyčejných lidí téměř vždy
hříšná. Jsem si jist, že u křesťana je hříšná vždy a u ordinovaného
duchovního je zcela neomluvitelná."1
Ambice, která se soustředí na Boží slávu a blaho církve, je mocná
síla pro dobré věci.
Slovo ambice pochází z latinského slova, které znamená „vedoucí
kampaň za povýšení". Tento výraz obsahuje celou řadu prvků: spole
čenskou viditelnost a uznání, popularitu, uznání od lidí ve stejném
postavení, vykonávání autority nad druhými. Ambiciózní lidé se
v tomto smyslu těší moci, kterou přinášejí peníze, prestiž a autorita.
Na takové sobecké ambice Ježíš neměl čas. Pravý duchovní vedoucí
nikdy nepovede „kampaň za povýšení".
Svým „ambiciózním" učedníkům ohlásil nové měřítko velikosti:
„Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou
u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi
chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi
první, buď otrokem všech" (Mk 10,42-46). Podrobněji se tímto ohro
mujícím výrokem budeme zabývat v některé z dalších kapitol. Zde
na počátku tohoto pojednání o duchovním vedení pouze poukážeme
na Ježíšovu hlavní zásadu: Pravá velikost a pravé vedení spočívají
v tom, že člověk dává sám sebe do služby druhým, a nikoli v tom, že
přemlouvá nebo nutí druhé, aby sloužili jemu. Pravá služba vždycky
něco stojí. Často přináší hořký kalich nelehkých úkolů a bolestivý
křest utrpení. Opravdu zbožné vedení totiž pečlivě zvažuje Ježíšovu
otázku: „Můžete pít kalich, kteiý já piji, nebo být pokřtěni křtem, kte
rým já jsem křtěn?" (Mk 10,38b). Pravý duchovní vedoucí se zamě
řuje na službu, kterou může prokázat Bohu a druhým lidem, nikoli na
výhody a požitky vysokého úřadu nebo svátého titulu. Naším cílem
musí být dávat do života víc než si od něho brát.
„Jedním z největších paradoxů dějin je to, že když si lidé tvoří de
finitivní názor na druhé, vůbec neberou ohled na postavení a tituly"
9
Touha po krásném úkolo
řekl Samuel Brengle, velký probuzenecký kazatel Armády spásy. „To,
jak si lidé tvoří definitivní názor, ukazuje, že dějiny ani v nejmenším
nezajímá, jaké měl daný člověk postavení nebo titul, ani to, jaký úřad
zastával, nýbrž jen kvalita jeho činů a povaha jeho mysli a srdce."2
„Zapišme si do paměti, že ambicí člověka má být zapadat do Bo
žího plánu pro něho. Pak bude mít před očima Severku, která ho
spolehlivě provede přes jakékoli moře, i kdyby vypadalo zcela bez
břehé," napsal S. D. Gordon v jedné ze svých známých knížek pro chví
le ztišení před Bohem. „Bude mít kompas, který bude ukazovat na
pravdu i v té nejhustší mlze a nejprudší bouři, bez ohledu na magne
tické skály."
Hrabě Nikolaus von Zinzendorf (1700-1760), význačná vedoucí
osobnost, čelil pokušení postavení a bohatství; koneckonců je obecně
znám podle titulu, který je zde uveden. Jeho postoj k ambicím však
shrnuje jedna prostá věta: „Mám jedinou touhu - je jí jen a jen Ježíš."
Zinzendorf se odvrátil od egoismu a stal se zakladatelem a vedoucím
obnovené Jednoty bratrské. Jeho následovníci se učili od svého vůd
ce a obeplouvali svět s jeho touhou. Dávno předtím, než byla misij
ní práce obecně rozšířená a dobře organizovaná, zakládali Moravští
bratři v zámoří sbory, které měly třikrát víc členů než jejich sbory
doma, což byl opravdu neobyčejný úspěch. Ve skutečnosti každý de
vadesátý druhý z Moravských bratří opustil svůj domov a šel sloužit
jako misionář.
Protože se my, děti Adamovy, chceme stát velkými,
stal se malým.
Protože se nechceme sklonit,
pokořil se.
Protože chceme vládnout,
přišel sloužit.
10
