Table Of ContentlCD
n...ASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
fakulta filozofická
,
a rané doby
Dějiny pravěku dějinné
Vladimír Podborský
Brno 1997
a rané doby
Dějiny pravěku dějinné
Vladimír Podborský
Ústav archeologie a muzeologie
Fřlozojická fakulta Mas(lfykovy univerzi~v
Brno 1997
J'\~ . č. ~4 ~51
XXX lG
~;.
© Vladimír Podborský J 997
ISBN 80-2 I 0-J 706--{)
v
PREDMLUVA
Předkládané studijní texty jsou určeny vysokoškolským studentům historických oborí1 včetně
posluchačí1 archeologie. Navazuj í na starší vydání autorových skript Dějiny pravěku. které vycházel}
v širším i útlejším rozsahu v několika vydáních od roku 1979 na brněnské Filozofické fakultě Masa
rykovy univerzity. Jde však o zcela nové, tj. přepracované materiály, do nichž jsem se pokusil včlenil
nejnovější poznatky naší i evropské archeologie, a které jsem doplnil bohatým obrazovým materiálem.
Oproti původnímu úmyslu se rozsah textu i obrazových příloh skripta značně zvětšil. To bylo
způsobeno jednak narí1stajícím objemem vědomostí o pravěku a rané době dějinné. jednak také na
směrováním materiálů i do narůstajících řad studentů archeologie I. studijního (bakalářského) cyklu.
Pensum informací pro nearcheology tím pádem poněkud zbytnělo. ale na druhé straně má opravdový
zájemce o pravěk možnost rozšířit si jím podle vlastní vůle svoje základní vědomosti. potřebné ke
zkoušce z Dějin pravěku.
Základní učební text je proložen dalšími podrobnějšími informacemi, které jsou tištěny peti
tem. Tyto často poněkud detailní, ale většinou velmi zajímavé nebo pl·inejmenším rozšiřující údaje
chtějí být zároveii návodem k dalšímu studiu.
Obrázky jsou vesměs převzaty z odborné literatury, která je ve více než dostatečném rozsahu
uváděna vždy za každou kapitolou; kromě toho je v závěru práce uvedena obecná studijní Ii teratura.
která má syntetický. zobeciíující nebo učebnicový charakter. Obrázky mají pomoci především při
zvládnutí bazální znalosti pramení• hmotné kultury pravěku a rané doby dějinné střední Evropy. ze
jména území Čech. Moravy. Slovenska a Rakouska. Některé z nich mají také ráz ilustrační.
Brno 7. února 1997
Vladimír Podhorsk1í
3
, v v
1. UVOD DO STUDIA DEJIN PRAVEKU
Proč studovat tak časově odlehlé období, jakým je pravěk lidstva ? Zajímá se současný člověk
o tento, mnoha tajemstvími opředený, úsek dějin z pouhé zvídavosti, opožděného romantického pově
domí či snad dokonce z komerčních důvodů, nebo má studium pravěku nějaký hlubší smysl ?
Pravěk je nejdelším úsekem lidských dějin. Jeho objem (3-3,5 milionu Jet) tvoří 99,9% cel
kové doby existence lidstva na Zemi.
Tato dlouhá doba, již lidská paměť v podobě písemných záznamů neobsáhla, je dobou vzniku
a vývoje prvobytné společnosti. Jejím studiem se zabývá věda o pravěku- prebistorie. Prameny po
znání pravěku tvoří památky hmotné kultury-prameny archeologické.
Pravěk přechází- v jednotlivých kulturních zónách v různé době- do období vlastní historie
úsekem rané doby dějinné. Jejím studiem se zabývá protobistorie. Prameny poznání rané doby dějin
né jsou obohaceny o prvé prameny písemné.
Motivem zájmu o nejstarší dějiny lidstva je především hledisko gnoseologické - snaha po
stihnout zákonitosti vývoje lidské společnosti. Historiozofie (filozofie dějin) dávno dospěla k pře
svědčení, že lidská společnost se nevyvíjí chaoticky, nýbrž má svoji vlastní vnitřní logiku. Tuto logiku
vytváří vztah materiálního a duchovního způsobu života. Poměrně jednoduché a tudíž dobře "čitelné"
společenské poměry pravěku a rané doby dějinné umožňují tuto logiku sledovat v samých jejích záro
dečných formách.
Na samém počátku lidských dějin jsou tak závažné jevy jako antropogeneze, vznik práce,
myšlení, jazyka jako komunikačního prostředku, duchovního života, kořistnické a později produktivní
ekonomiky, jakož i společenské organizovanosti. Hluboko do pravěku sahá proces etnogeneze- for
mování základních etnických skupin, pozdějších etnos(t. Skutečně vědecké osvětlení etnogeneze vel
kých historických národů (např. Řeků, Thráků, Germánů, Slovanů apod.) se může stát bariérou proti
explozi nacionalismu, rasismu a nesnášenlivosti a mělo by přispívat k budování občanské společnosti
v duchu humanitně-demokratickém.
M1iie b)ít nastolena otádw, zda archeologie je v1ibec schopna nejstarší dějiny lidstva postihnout nebo a/esp01í k
nim jakkoli phspét. Nékteřf historikové se v tomto směru vyslovili velmi skepticky. Např. I·. Novotný napsal: .. Nepokládám
výsledky archeologie za tak bezpečné, aby se za jejich pomoci mohly pozitivní výsledky vyplývající z historických pramemi
byt'jen korigovat. ... mohlo by se zdát ... , že se archeologickými výzkumy mohou doplnit, ba dokonce i nahradit málopočetné
historické zprávy o nejstarHch dobách Tak daleko se podle mého názoru archeologie nikdy nedostane." - Čas ukázal. :e
archeologické prameny jsou i z hlediska historického plnohodnotné a že nejlepších výsledkU lze dosáhnout právě kombinací
pramenů hmotné kultury s prameny plsemnými.
Památky hmotné kultury pravěku jsou podstatnou součástí materiálního kulturního dědictví
současného lidstva. Tvoří nedocenitelné historické a materiální bohatství té které země. Konečně
nelze pominout ani etickou stránku záchrany a ochrany archeologických památek.
Je dobře známo, že minulost si podává ruce s přítomností i budoucností. Kdo ignoruje vlastní
historii a nepoučí se z ní, je nucen ji prožívat znovu i s jejími omyly. Dnes sice již neplatí heslo obro
zenecké doby: "Národ bez velké národní minulosti nemá právo na národní budoucnost", nicméně stále
platí: "Zbavte národ jeho dějin, zbavíte ho budoucnosti !".V poučení z minulosti tkví vlastní význam
studia pravěku.
1. 1 Základní pojmosloví
Prehistorie (dějiny pravěku) je věda zabývající se všestranným studiem vývoje pravěké lid
ské společnosti na základě archeologických pramenů.
Protohistorie (dějiny raně historického období) činí totéž na základě archeologických a pí
semných pramenů.
5
Shromažďováním, hodnocením a vytěžováním pramenů hmotné kultury se zabývá archeolo
gie (archaios = starý, logos = nauka). Archeologie je často chápána jako pomocná věda prehistorie,
protohistorie a někdy i historie. Dnes však tvoří autonomní vědní obor, postihující jak fázi heuris
tickou, tak historickou.
Podle zaměření se rozlišuje archeologie pleistocénní, pravěká, protohistorická, slovanská,
středověká (medievální), postmedievální, průmyslová, dále např. egejská (středomořská), klasi
cká, církevní atd. Speciální (mezioborové) vědní discipliny tvoří např. egyptologie, assyrologie, si
nologie atd.
Archeologie se opírá o řadu (z jejího hlediska) pomocných vědních oborů: humanitních
(jazykověda, zvláště tzv. lingvistická paleontologie, etnologie, dějiny umění, numismatika aj.), příro
dovědných (paleontologie, geologie, antropologie, chemie aj.) i technických (geodézie, kartografie,
fotogrammetrie, metalurgie apod.). Archeologický výzkum v nové době pozitivně ovlivnil také prúnik
matematických a kybernetických metod. V době prohlubující se specializace ve vědě jsme dnes svěd
ky vzniku na jedné straně poměrně úzkých subdisciplin (např. podmořská, letecká, genová, experi
mentální. akustická atd. archeologie), na druhé straně opět tzv. pomezních (soumezných, hraničních)
oború (např. etnoarcheologie, paleozoologie, paleobotanika, petroarcheologie aj.); vznik těchto dis
ciplinje výrazem soudobého interdisciplinárního (příp. multidisciplinárního) trendu vývoje vědy.
Archeologie se zabývá výzkumem zpravidla anonymních pospolitostí, které zkoumá pro
střednictvím jejich zaniklé ("mrtvé") kultury- pozůstatků materiální povahy (při absenci doklad tl du
chovního života). Pro jakoukoli další odbornou činnost je nutno tyto pozůstatky - archeologické pra
meny- označit nějakými smluvenými názvy. Volíme obyčejně dvě řady pojmt"t.
Do prvé kulturně (horizontálně) geografické řady patří pojmy: skupina, kultura, kulturní
okruh (komplex), civilizace, do druhé vertikálně chronologické řady pojmy horizont, fáze (etapa),
stupeň (perioda). Obě tyto řady pojmů tvoří časoprostorový model vývoje, v němž se protínají na
úrovni archeologické kultury a jejího vývojového stupně.
Termín archeologická kultura (AK) označuje uzavřený soubor památek, reprezentujících
určitou konkrétní pravěkou pospolitost v prostoru a čase. Tato pospolitost se souborem svých podstat
ných znakt"1 odlišuje od jiných pospolitostí (kultur). AK ne lze apriori považovat ani za etnickou, ani za
hospodářskou či společensko--organizační jednotku (např. kmen), i když jimi v určitých případech
mt"1že být. K podstatným znakům AK patří pravidelně soubory všudypřítomné keramiky (hliněných
vypálených nádob aj. předmětů), kamenných, kovových aj. artefaktů, pohřební ritus, typ sídlišť a
obydlí apod. AK má své relativně stálé hranice a vymezenou dobu trvání.
AK jsou označovány podle různých symbolů: nejčastěji podle výzdoby keramiky (např.
kultura s malovanou, vypíchanou, kanelovanou, šňůrovou keramikou), podle tvarů nádob (kultura
kulovitých amfor, nálevkovitých pohárů, zvoncovitých pohárů, obličejových uren), podle pohřebního
ritu (kultura mohylová, popelnicových polí, skřínkových hrobů), podle typu sídlišť (kultura tera
marní, hradištní), často také podle eponymního (prvotního nebo nejdůležitějšího) naleziště (kultura
jevišovická, únětická, halštatská, laténská), podle (třebas i nesprávně určeného) místa vzniku (kultura
lužická, karpatská) či rozšíření (kultura potiská, marošská, středodun~ská mohylová). někdy i podle
významného fenoménu daného lidského společenství (kultura bojových sekeromlatů), výjimečně
např. í podle jmen majiteli'• pozemků s významnými památkami (kultura Benacci, Arnoaldi) atd.
V době raně historické se AK označují také podle již známé etnické příslušnosti (kultura et
ruská, slovanská, velkomoravská, římsko-germánská, římsko-provinciální), příp. podle vládnoucí
dynastie (kultura mínójská, merovejská).
AK se vnitřně rozpadá do skupin (větví), které se od sebe odlišují nepodstatnými jevy (např.
detaily pohřebního ritu, výzdobou keramiky atd.). Několik příbuzných AK může naopak vytvářet
kulturní okruh, či komplex, příp. etnokomplex (např. okruh středodunajských, karpatských, lužických
popelnicových polí). Pojem civilizace pak rámuje celkovou ekonomickosociální úroveň, k níž lidstvo
v určité historické etapě dospělo (např. civilizace doby bronzové, železné, keltská civilizace apod.).
Vývojovou dynamiku AK a všech ostatních kategorií této řady lze vyjádřit především pojmem
stupei1 (perioda); myslí se jím základní vývojová, většinou poměrně přesně časově vymezená, jednot
ka. Termín fáze (etapa), příp. subfáze, vystihuje dílčí, zpravidla méně přesně vymezené časové jed-
6
notky v rámci stupně a chronologický horizont časově nejužší, většinou jen styčný moment. Uvedené
pojmy jsou základem tzv. relativní chronologie či vnitřní periodizace AK.
1. 2 Archeologické prameny
Archeologické prameny tvoří především památky hmotné kultury, dále soubor informací
vyplývající z jejich uložení v zemi (z jejich nálezových okolností) a další archeologická fakta a
jejich rekonstrukce; do sféry rekonstrukcí patří zejména z reliktů dedukované jevy sociálního a du
chovního života. Všechny tyto informace jsou obsahem nálezové zprávy o konkrétním souboru pamá
tek.
Rozlišujeme terénní (nemobilní) a přenosné (mobilní) památky hmotné kultut)'.
Terénní památníky jsou součástí kulturní krajiny a jako doklad intencionální lidské činnosti
spoluvytvářejí současnému člověku jeho životní prostředí. Dělí se na sídlištní, hrobové (sepulkrální),
sakrální, komunikační a jiné.
K sídlištním patří tábořiště, jeskynní, skalní (též převisy - abri), nákolní sídliště, zejména
však rovinné (otevřené či ohrazené) osady, výšinná sídliště, hradiště, oppida, hrady, města. Základní
sídlištní kategorie tvoří: sídlištní vrstva, sídlištní, tj. neobytné objekty (např. sklípky, obilná sila, pece.
dílny, odpadní jámy atd.), a sídelní objekty (chýše, domy, zemljanky, sruby, paláce, věže). K tomu
přistupují opevňovací (fortifikační) prvky, např. palisádový plot, příkop, val, hradba apod.
Sepulkrální památníky jsou především pohřebiště (hřbitovy, nekropole). Rozlišují se
"plochá" pohřebiště (kostrová, žárová-popelnicová pole, birituální), mohylníky Uako předešlé, navíc
také kenotafické, tj. symbolické, dále v terénu často soliterní velmožské mohyly s vnitřní hrobovou
komorou) a zvláštní hrobky (megalitické, skalní, katakombní, chrámové, mauzolea). Základní jednot
kou pohřebiště je hrob: bez vnější úpravy, s vnější úpravou (náhrobek, náhrobní stéla, sloup), s pohř
bem v prosté zemi nebo ve schránce (dřevěné, kamenné, keramické, jiné). Podle pohřebního ritu rozli
šujeme hroby s inhumací (kostrové) v poloze skrčené, natažené, sedící nebo anomální, hroby s
kremací (žárové) v urně nebo v prosté zemi Uámové, dolíkové, rozptýlené) aj iné (polospálené, neri
tuální, symbolické). Dále lze vnímat pohřby jednotlivců, dvojhroby, trojhroby, hromadné (masové)
hroby, kolektivní hroby či hrobky apod. Zvláštní kapitolu tvoří pozůstatky lidí pohozené na sídlištích.
pohřby či skelety s doklady násilných manipulací a antropofagie, případně také doklady lidských obě
tí.
K sakrálním památníkům počítáme "posvátná hradiště" čl "posvátné hory", posvátné háje,
přírodní kultovní místa (studánky. některé vodní toky, rašeliniště, bažiny), svatyně, temply, chrámy. i
jednotlivé kultovní objekty na sídlištích (obětní jámy) i sakrální místa v domech.
Komunikační památky tvoří hatě, mosty, dlážděné cesty, milníky apod., jiné terénní pa
mátky např. akvadukty, studny, cisterny na vodu, prameny atd.
K tzv. jiným památkám se řadí zejména hromadné nálezy (deposita, depoty, poklady). Lze
rozlišit depoty surovinové (materiál v surovém stavu, polotovary), výrobní (sady nedohotovených
předmětt."t), obchodní (série výrobků připravených ke směně, poklady platidel), majetnické a votivní
(sakrální). Depoty se najdou často také mimo sídliště, na trasách obchodních cest, u terénních domi
nant, u kořenů stromu atd. Dále sem lze přiřadit doklady pravěkého hornictví (těžební šachty a štoly
na kámen, kovové rudy, sůl), stopy solivarnictví (tzv. briketáž), rýžování zlata (odpadní hromady hlu
šiny- ,.sejpy" na březích zlatonosných řek), astronomická zařízení (přírodní kalendária) apod. Tzv.
ojedinělé Uednotlivé) nálezy nejsou zpravidla ničím jiným než stopou vedoucí ke zjištění jiné památ
ky (poškozeného hrobu, narušeného sídliště).
Archeologický mobiliář se dělí podle použité suroviny a podle tvaru a funkce předmětů.
Podle suroviny rozlišujeme hliněné (keramické) artefakty (keramika v širším smyslu: sošky,
amulety, závěsky, stavebniny aj.; keramika v užším smyslu: nádoby), kamenné (štípané, broušené a
vrtané nástroje, stavivo), kostěné a parohové, kovové (měděné, zlaté, stříbrné, elektronové, bronzové,
železné), skleněné předměty a památky z různých organických hmot.
7
Podle tvarů vytváří keramické nádoby různé třídy a v jejích rámci základní typy a varianty,
jejichž tříděním se zabývá tzv. typologie. Obvykle se rozlišují: ~rnce, zásobnice, putny, láhve, amfory,
mísy, šálky a koflfky, mísy (nádoby) na nožkách, poháry, džbány, lžíce, poklice a jiné užitkové tvary
a zvláštní (sakrální) keramika. Tvary nádob jsou zpravidla propojeny s jejich funkcí, např.:
hrnce- nádoby na přímé či nepřímé vaření a ohřev
zásobnice a putny- na uchovávání a přenášení sypkých materiálů
láhve, džbány a amfory-na přenášení či skladování tekutin
misky, šálky, koflíky, lžíce- jídelní a pici servisy
mísy na nožkách -ozdobné, reprezentační, příp. sakrální nádoby.
Ostatní artefakty se rozdělují obyčejně podle funkce na nástroje, zbraně, šperk, toaletní před
měty, součásti oděvu, zvláštní (sakrální) předměty, surovinu a polotovary, podle tvarů a dalších znaků
pak opět na rozličné typy, varianty či subvarianty, které jsou předmětem typologického studia. Typo
logické hodnocení archeologického mobiliáře usnadňuje v nové době aplikace kybernetických metod.
1. 2. 1 Surovina v pravěku
Surovina (technologické kritérium) se stala podkladem základní periodizace pravěku (doba
kamenná, bronzová, železná). Je také důležitým hlediskem třídění pramenů hmotné kultury.
Hlina se používala především k výrobě keramiky (v širším i užším smyslu slova) a dále jako
stavební materiál (omítky stěn, výmaz pecí, úprava podlah, výroba "cihel"). Keramika v širším slova
smyslu je známa již od mladšího paleolitu, hliněné nádoby od neolitu a od té doby jim také přiznává
me prvořadý význam při identifikaci základních kultur pravěku. Na archeologických nalezištích je
keramika běžným jevem. Dlouhou dobu ji vyráběly podomácku ženy (hrnčířské řemeslo se rozvíjí
postupně teprve v mladším pravěku), které jí dodávaly rodový, kmenový či etnický svéráz. Nádoby
měly poměrně nízkou životnost, musely být často obnovovány a proto se na nich nejvíce odráží tech
nologický a stylistický vývoj.
Kámen se stal vedle dřeva nejstarší surovinou k výrobě nástrojů. Se vznikem technik tříštění
a štípání vhodných kamenných valounů a jader se rozvíjí od nejstaršiho paleolitu technologie štipané
industrie (Šl). Nejdůležitější štěpné materiály našel člověk v tzv. silicitech (pazourek, rohovec, radio
larit, plazma, porcelanit aj.). Mnohé štěpné materiály, např. obsidián (sopečné sklo), vltavín, křišťál,
jaspis, achát apod., měly drahokamovou kvalitu, jiné, např. křemen, křemenec, kvarcit, byly vcelku
nekvalitní. Šl doznala největšího rozkvětu v mladším paleolitu, udržuje se však přes celý neolit
a eneolit, doznívá v době bronzové a teprve železo ji zcela vytlačilo z používání.
Obr. I. Kfldové útesy s vrstvami pazourku na pobl'ežf Baltu.
8
~ 'ýznamné místo ve Šl doby kamenné měl pazourek. Je to amorfní křesovec různých barevných odstínů, w:nikl;v na
hromaděním kyseliny křemičilé v porézních mOJ'skj·ch usazeninách svrchní křídy (druhohory). v nic/li vytvol'il konkrece. čoč
ky a vlo::ky. 1' Evropě se vyskytuje zejména v křfdových útvarech na pobřeží Baltu, od/atd se k nám jeho hlizy dos1aly posu
nem ledovczi: středoevropský pazourek je tedy glacigenního p1ivodu. Pleistocénní (paleolitické) pazourkové nástroje mají na
po1•rchu zpravidla mléčné bílou patinu.
Počínaje neolitem začíná člověk vyrábět broušenou a vrtanou kamennou industrii (BI). Su
rovinou pro výrobu BI byly především tzv. basické metamorfity, zejména břidlice a amfibolity, využí
valy se opět také ušlechtilé materiály jako jadeit, nefrit, serpentinit, mramor apod., i materiály méně
kvalitní jako pískovec, droba, jílovec, vápenec atd. Některé artefakty byly po znehodnocení (např.
zlomení) reutilizovány. Poměrně časté jsou nálezy nedohotovených (např. nedovrtaných) nástrojů,
svědčící o náročnosti neolitické technologie Bl. Dokladem úspěšného provrtání kamenn)1ch seke
romlatů (pomocí bezinkové tyče nebo duté kosti) jsou konické vývrtky.
V celém pravěku a rané době dějinné se k výrobě ozdob a šperků využívaly také "drahé ka
meny", počínaje prostými (mastek, droba, prachovec, vápenec, magnezit atd.) a konče skutečně
ušlechtilými druhy (vltavín, opál, křišťál, záhněda, chalcedon, karneol, almandin, granát apod.). Kre
vele používali hrnčíři k pořízení povrchové vrstvy nádob (hodil se i k vyřezání plastiky), podobně
často byl v hrnčířství využíván grafit (tuha).
K výrobě dalších kamenných předmětů se používalo jiných vhodných surovin, např. pískovce
k výrobě brousků nebo kadlubů (licích forem), svoru nebo ruly k přípravě drtidel a žernovů, alabastru
k výrobě kamenných nádob atd. Ke stavebním účelům se hodil jakýkoli dostupný druh kamene.
Do rámce kamenné suroviny patří také drahé kameny organického původu (organolity).
Náležf k nim zejména jantar, švartna (gagát, či sapropelit), dále také mamutovina a slonovina, mušlo
vina (perleť), sepiolit (mořská pěna) a mořský korál, které se používaly téměř výhradně k výrobě
šperku.
Jantar (Bernstein, bursztyn) je organický minerál, vzniklý petrifikací smůly převážně
jehličnatých stromů druhohorního (křídového) stáří. Má žlutou až medově hnědou, velmi vzácně zele
nou či modravou barvu, je průsvitný či průhledný a často obsahuje zbytky hmyzu nebo rostlin. Po za
hřátí vydává příjemnou vůni (používal se jako "kadidlo"). Nejdůležitější naleziště jantaru v Evropě
jsou v Pobaltí, od Šlesvik-Holštýnska po Finsko, zvl. při ústí Visly v okolí Gdaňska. Nachází se také
v Rumunsku. na Sicílii a ve Španělsku (ojedinělé lokální zdroje jantaru v ČR, např. na Ervěnicku, Bo
skovicku či v okolí Moravské Třebové, mohou být glacigenního původu).
Jantar znali již staří Egypt'ané, kteří jej užívali k léčebným ríéeltim. k balzamování, k parjémOl·ání místnost( i k v_lí
robě šperk1i. Staří Řekové jej na::ýl·ali .. ambra .. a jelw vznik odvozovali od samotného Slunce. Jantar 1yzdvali také Kelt01·é
a Římané. Naproti tomu staN Germáni. v jejich! zemi se nacházet. cenujantarunepochopili, a prodávalijej Řimamimjako
surovinu.
re středoevropském pravěku se jantar vzácně objeví již v mladším paleolitu. ve větší míPe ~·šak teprve od po:clního
eneolitu (lid se zvoncovitými pohtuy). Vrchol výskytu jantaru spadá do halštatu a laténu, kdy např. na oppidu Staré llradis
ko na Prostějo~·sku bylo nejen p1'ek/adiště .. ambry" na tzv. jantarové cestě, nýbri i významné výrobnt centrum laténského
jantarového šperla1 (celková hmotnost dosud nalezené suroviny = 1446 kg). Z mladší doby římské známe podobné překladiš
tě jantaru z území dnešní ll"roclawi.
Jantarové o:doby. závěsky. prsteny, náhrdelníky aj. měly v očích našich předk1i patrně i magickou moc: jantaro~:Ý
amulet s nápisem .. zvítězím" měl např. chránit i římského gladiátora. Dodnes se jantaru pozčívá spolu s některými draho
kamy v alternativní medicině.
Obchod se severským jantarem se rozvinul již od neo/iru. Během vělai se ustálila jantarová cesta. která směřovala
od ústí I 'isly zhruba jejím povodím do Slezska, Moravskou branou do Pomoraví Oiná větev mohla jít Povážím) a k Dunaji.
který někde pod Děvínem překračovala, odbočovala k Vindoboně, zatímco její hlavní trasa 1·edla ke Carmmtu, Samrii
(dnešní Szombathely) a IÍstila v se~·erojadranském přístavu Aquileia. Podél jihovýchodních Alp směřoval jantar také pNmo
do Itálie. Jantarová cesta nabyla největšího významu v oppidálním období laténu a v době římské. Nešlo ovšem o přesně
vytýéenou a udržovanou cestu, nýhrž spíše o obecnou trasu, větvícl se podle situace na řadu di/čích cest.
Na sklonku antiky a v raném středověku význam jantaru postupně klesal: stával se spíše šperkem chudších I "/"Slev.
Švartna (též sapropelit nebo gagát) je usazená málo zpevněná jílovitá hornina tmavé barvy,
podobná lignitu (také často mylně za lignit označovaná). V době halštatské a zejména laténské slouži
la k výrobě "černých" náramků, příp. také prstenů nebo přeslenů. Na Kladensku se švartnové náramky
vyráběly hromadně a exportovaly se odtud do širšího okolí.
Pod pojem mušlovina zahrnujeme pestrý soubor schránek měkkýšů, které sloužily k přípravě
ozdob (závěsků, náramků, článků do náhrdelníků atd.) a to již od paleolitu (např. trubicovité lastury
9
třetihorních kelnatek Dentalium, ulity rodu Natica, Melanopsis, Gastropodea aj.). Trubicové schránky
dentálií mohly sloužit i ke zhotovení píšťaly. Větší a široké lastury druhu Pectunculus se daly použí
vat jako malé nádobky. V neolitu se dostávaly do střední Evropy schránky středomořských tlustosko
řepatých mlžů druhu Spondylus gaedoropus, využívané k výrobě proslulého spondylového šperku.
Příliv konchylií středomořských mlž(i do nitra kontinentu trvá i v mladším pravěku. V době bronzové
se tu objevují druhy Cardium, Columbella rustica aj., v dobách protohistorických mořské korály. Vy
užívalo se i lastur domácích říčních škeblí či jiných místních měkkýšů.
Kost a paroží (z ulovených i domácích zvířat) se v pravěku používaly trvale zejména k výro
bě drobn)'ch nástroj tJ (hroll\ šídel, jehel. střenek, cívek), šperků, spinadel, ozdob a toaletních předmě
tů, případně i zbraní (palice. mlaty, dýky, šipky), nebo také hudebních nástrojů ("bručáků", píšťal,
vábniček apod.). Upravených kančích kl tJ se užívalo jako nožů, parohových výsad k výrobě kopáčl'1.
motyk a klímt provrtané zvířecí zuby sloužily jako lovecké trofeje. - Kostěná a parohová industrie
(K PI) je typickým doplňkovým materiálem: vyskytuje se v pravěku se zvýšenou intenzitou vždy v do
bách surovinových krizí (konec starší doby bronzové, doba halštatská).
Kov předznamenal nástup mladšího pravěku. Nejdříve člověk objevil měď a zlato, záhy také
stříbro; tyto kovy se objevují již v eneolitu. Brzy přišla také doba slitin-elektronu (zlato+ stříbro) a
bronzu (měď + cín, příp. měď + arsen), o něco později také mosazi (měď+ zinek). Od mladší doby
bronzové se vzácně objevuje i olovo. Poměrně pozdě se základní civilizační surovinou stává železo.
Měď je surovina velkého historického významu. V Orientu je známa již v raném neolitu, ve
střední Evropě až v eneolitu, přičemž ekonomického významu dosáhla až v době bronzové ve slitině s
cínem. V bohatých metalogenních oblastech Qihobulharské Rodopy, Sedmihradsko) lze uvažovat do
konce o existenci samostatné doby měděné (netýká se střední Evropy). Měď se těžila v ryzí podobě z
rudných žil, výjimečně také z cementačních vod, především však byla tavena z měděných rud
(malachit, kuprit, chalkopyrit, azurit aj.). Těžba rudy dosáhla již během doby bronzové vysoké techni
cké úrovně (hlubinná těžba s určitým bezpečnostním zařízením, umělým přívodem vzduchu. mechani
zovanou dopravou rudy na povrch atd.). Stopy dolování mědi se najdou zejména v bulharských Rodo
pách. v Alpách, ve Španělsku, na britských ostrovech atd., v nitru Evropy zatím pouze na Slovensku
(Špania dolina v Nízkých Tatrách). Naše nejstarší měď je sedmihradského nebo slovenského pl'1vodu,
později se v našem prostředí uplatiíuje zejména alpská a středoněmecká měď.
Měď byla exportována v podobě polotovarů určitých forem, které místy nabývaly i významu
předmincovního platidla (hřivny, žebra, H-desky, dvojité ploché sekery, kruhy, kroužky).
Měď sama se k výrobě nástrojů a zbraní nehodí: je příliš měkká. Proto se jí používalo hlavně
ke zhotovování šperků a pomocných či doplňkových elementů, jako nýtů, drátu, záplat atd. Vlastního
významu nabývá teprve ve slitině s cínem.
Bronz obsahuje vedle mědi 8-12% cínu (kromě dalších stopových prvků). V této legatuře vy
hovuje tvrdostí i bodem tání pro běžnou výrobu nástrojů a zbraní. Menší procento cínu činí slitinu
měkčí, vyšší procento naopak tvrdší (ale i křehčí). Slitina s více než 12% cínuje tzv. bílý kov, který se
používal zejména ve středověku k výrobě cínového nádobí apod. Pro různé účely byla již v době
bronzové připravována speciální slitina (např. tvrdší na výrobu čepelí mečů, měkká pro šperk). Klasi
ckým příkladem záměrné a cílevědomé přípravy slitiny jsou severské trumpetovité hudební nástroje
"lury", jejichž jednotlivé části jsou odlévány z přesně stanovené směsi kovů, která zaručuje požado
vanou znělost nástrojů. Zejména s rozvojem bronzové metalurgie je spojen vznik a rozmach
.,prařemesel" (druhé velké společenské dělby práce) a počátky skutečného obchodu.
Zlato mělo od počátku charakter ušlechtilého kovu. Používalo se výhradně k výrobě šperků.
ozdob, vzácných nádob či zbraní. Získávalo se z rudných žil, spíše však rýžováním ze zlatonosných
písků některých řek. Rýžování zlata má dlouhou tradici zejména v jižních Čechách (Otava, Voly1'lka,
Blanice), kde je doloženo tzv. sejpy již od doby bronzové, později zejména v době laténské a slovan
ské. Naše nejstarší zlaté předměty jsou vyrobeny nejpravděpodobněji z načervenalého sedmihradské
ho zlata.
Velmi raný výskyt stříbra spadá zejména do oblasti Předního Východu, Středomoří a jižní
Evropy. V našem prostředí se používá více až v rané době dějinné.
10
