Table Of ContentMuž v masce
Ackermann, Michael:
Rocky, der Mann mit der Maske
Rocky, muž v masce
© 1993 Nakladatelství KOMPAS, Náchod
© 1987 R. Brockhaus Verlag Wuppertal
© 1993 Translation: Nakladatelství KOMPAS, Náchod
Veškerá práva českého překladu vyhražena.
ISBN 80-901001-4-7
Neděle, 7 hodin ráno - jsme na hamburském rybím trhu.
Uprostřed obrovské tlačenice se najednou objevuje exotický obličej, pomalovaný
všemi barvami a téměř celý poletovaný.
V uších navlečené náušnice a nechybí mu ani kroužek v nose. Všechno je koruno
váno irokézským střihem vlasů, který dal svému majiteli jméno.
Nakonec se z davu vynoří celá postava této podivné osoby:
ROCKY, IROKÉZANA.
Návštěvníci trhu dost dobře nevědí, co si mají myslet o tomto divném zjevu, oble
čeném do onýtované kůže. Jen jeden starší pán s fotografickým aparátem se k ně
mu odvážil přistoupit:
"Mohu si vás vyfotografovat?"
Jeho žena je opatrnější: "Pojďme raději pryč, než bude pozdě!"
Vtom Rocky přistoupí přímo k nim:
"Jasně, můžete si udělat fotku!"
"Vidíš", říká muž, "je to přece jenom docela milý chlapík..."
Má pravdu.
Mezitím odložil "Rocky", Irokézan ze St. Pauli, svůj kožený mundúr. Nikdo neví
proč, přesto však všichni cítí, že se s ním muselo něco stát. Jeho stará kožená bunda a
jeho řetězy byly nejenom symbolem násilí a brutality, ale byly také jeho obchodní
značkou. V celém Hamburku, a nejenom tam, znali Rockyho bundu s dlouhými třás
němi a stovkami třpytivých cvočků, nejvíce však byl známý na Kiezu v St. Pauli, kde
strávil většinu svého života.
Tuto starou bundu dal Hansovi, který hovoří každou noc ze soboty na neděli s pro
stitutkami a pasáky, a který také sehrál důležitou úlohu v Rockyho životě. Hans si bun
du navléká jako "pomůcku k navázání rozhovoru" ve vykřičené Herbertově ulici a
v okolních diskotékách hamburské zábavní čtvrti.
Rockyho bojové holínky, patřící k bundě, jsou však Hansovi příliš velké. Jde proto
ve zmíněné bundě do obchodu, kde prodávají takovou obuv, aby si tam koupil boty
správné velikosti. Zcela podle apoštola Pavla: aby byl pro obyvatele St. Pauli takový,
jako jsou oni.
Když ještě stojí na prahu vstupních dveří, s pohledem upřeným na Rockyho podo
biznu, která zde visí na stěně jako v mnoha jiných podobných krámcích, jedna z pro
davaček udiveně konstatuje: "To je přece Rockyho bunda!"
"Co je s ním?" ptá se jeden zákazník.
"ROCKY JE MRTEV," odpovídá Hans.
Prodavačka i zákazníci jsou otřeseni: "Už dávno jsme se toho obávali... Byl z nás
nejlepší... Byl stále mezi námi - a teď je mrtvý!"
Do této sentimentální, smuteční nálady vpadají však vzápětí Hansova slova: "Ale
Gerhard žije - vstal z mrtvých!"
Všichni, kteří stojí kolem, se na něho dívají, jako by spadl z měsíce nebo
utekl z blázince - opilý přece nebyl!
3
O tom, že měl tento muž v Rockyho bundě pravdu, se všichni přesvědčí, když uvidí
o několik měsíců později, jak se Gerhard Bauer opět prochází po Reeperbahnu...
1. Slabé nikdo nechce
Jako u Prušáků
Je to tak: jmenuje se skutečně Gerhard Bauer. Narodil se 26. listopadu 1926 jako
jediné dítě v potsdamské vojenské rodině, která měla bohatou tradici. Přímočarý, stříz
livý otec je vyšším úředníkem říšského statistického úřadu a uznává jedině uniformo
vané lidi. Podle něho začíná člověk až od důstojníka. Je stále korektní, uzavřený, pru-
šácký, neschopný jakéhokoliv vnitřního pohnutí. Květiny pro matku musí mít přesnou
míru, aby se vešly do aktovky, protože člověk, který chodí s kyticí v ruce, projevuje
své city. Otec žádné neprojevuje.
Gerhard otcovým jednáním trpí. Sám je spíš citlivý. Chce mít právo být veselý
i smutný, chce projevovat city. Zklamaný otec nad synkem láme hůl: "Z tebe nikdy
voják nebude!" To ovšem podle otce znamená: Z tebe nikdy nebude pořádný člověk!
Aby si vymohl alespoň trochu lásky, přebírá po otci jeho fanatizmus pro pořádek:
svůj pokoj vždy bezvadně uklízí. Brzy musí stát i tužky v řadě podle velikosti. "Stále
jsem čekal na okamžik, kdy bude muset matka řadit i rozinky podle určitého pořádku
do koláče." Na to však čekal mamě.
Následky takové výchovy byly zjevné. Dokonce i dnes v něm vězí něco
"prušáckého". I když je těžce nemocen, prochází se v hamburské Altoně a v St. Pauli
parádním krokem. Dbá úzkostlivě na zdvořilostní formality. To má v krvi. Abychom
byli přesní: byly časy, kdy žil v rozporu s dobrými mravy. O tom však později.
Jako nacistické dítě v rudém Weddingu
Svobodnější, ale také nejistá doba po 1. světové válce, zlatá léta jazzu a swingu,
nechávají Gerhardova otce stáhnout se do pozadí. Stává se brzy členem NSDAP a nosi
telem zlatého členského odznaku - cizorodým to tělesem v rudém Weddingu, v němž
Gerhard vyrůstá. Tím se chlapec dostává do izolace nejenom výchovou svého otce;
jako nacistické dítě si nesmí hrát se svými stejně starými kamarády, kteří pocházejí ze
sociálně demokratického nebo komunistického prostředí. Nemá žádný kontakt s dětmi,
4
brzy se cítí osamocen a vybuduje si vlastní vysněný svět, který patří jen jemu a o němž
nikdo nemá tušení.
Cítí se doma uvězněn, uzamčen ve zlaté kleci. Nic mu nechybí, jen otevřené dveře!
Když si děti venku hrají, u Bauerů platí: "Zůstaneš doma!" Když tuláci zazvoní na
dveře a otec za nimi volá svoje "bando líná", uvažuje syn ve svém nitru: "Ale jsou svo
bodní". Vyřazené existence, outsideři - ale přesto by se dalo s nimi táhnout. Gerhard
začíná uvažovat v extrémních protikladech.
Svou matku ctil vždycky. Trpí společně s ní v nešťastném svazku s bezcitným
otcem. Vidí i za fasádu, pomocí které rodiče chtějí maloměšťácky předstírat harmo
nické manželství. Drží je spolu jen tzv. dobrý tón, jinak nic. Ne, za nic na světě - roz
vod nepřichází v úvahu!
Matka má přece chlapce. Věnuje mu veškerou lásku. To je však příčinou neustá
lých hádek mezi manželi. Vychovává prý z něho měkkotu, kritizuje otec. Velebeno
buď všechno, co dělá člověka tvrdým!
Matka takovou tvrdost nemůže schvalovat. Přináší jí jenom utrpení. Sebeuplatnění
nachází ve svém zaměstnání jako samostatná dámská krejčová. Řídí krejčovství s pat
nácti zaměstnanci, což je v té době výjimečné. Gerhard ji nezná jinou než vždy
perfektně oblečenou, stejně jako i otce, kterého nikdy nespatřil bez vázanky. Úřad a
strana jsou určujícími faktory i v rodinném životě. Křesťanská víra nehraje v Gerhardo-
vě otcovském domě žádnou roli. Otec nikdy nevkročil do kostela a matka navštěvuje
bohoslužby jenom o velkých svátcích, a i to jen kvůli "dobré” tradici, jak sama říká.
Vzorný žák
Roku 1932 přivádí matka Gerharda do "35. berlínské národní školy". Ten má hroz
ný strach z neobvyklého společenství s jinými dětmi. Je příliš plachý. A když si doma
postěžuje, že byl zase bit, dostane od otce ještě několik ran navíc. Tak se z něho
postupně stává osamělý "vzorný žák" z donucení. Z chování přináší domů samé jednič
ky, což je na výsost důležité, protože známky z "chování", "pozornosti" a "píle" jsou
rodičům důležitější než všechny ostatní známky dohromady. Tak tedy dává Gerhard
učitelce na stůl první konvalinky, první šeřík, první růže. Když druzí připravují různé
lotroviny, on rozhořčeně opouští třídu. (Gerhard dnes říká: "Moje chování bylo v po
řádku, protože jsem se brzy naučil druhého oklamat - to znamená: naučil jsem se nosit
masku.") V sedmi letech se v důsledku všeho stává fackovacím panákem pro celou
třídu. Přátelství si musí kupovat, protože se nikdy nenaučil navazovat opravdové vzta
hy. Získává tak již v raném dětství poznatek, že je jen málo lidí, kteří se nedají koupit.
Hrozné poznání pro dítě.
Gerhard je k smrti nešťastný. Závidí dětem, které si venku se svými sourozenci hra
jí ve špíně a mohou vymýšlet různé nezbednosti. Později se však dovídá, že i oni závi
dí jemu: "Ten má všechno, a co chce, to dostane!"
5
Nenávist vede k brutalitě
Gerhard právě postupuje do druhé třídy, když němečtí průmyslníci a velkoagrámíci
vynesou Hitlera k moci. Pro nacistickou rodinu Bauerových to znamená vítězství, které
také rádi při každé příležitosti vystavují na odiv: A prapory vlají! I když Bauerovi ve
dou sebeizolovaný život, jsou přece u zrodu všeho. To jim stojí za to!
V době, kdy masy venku lelkují a šest milionů nezaměstnaných stojí na ulici, zdobí
Gerhard denně čerstvými květinami fiihrerův obraz, vystavený v obývacím pokoji.
Avšak musí již ve druhé třídě poznat, že nemá smysl vycházet na ulici. Ostatní děti ho
už zcela odmítají. I jeho dárky. Se synem z takové rodiny nechtějí mít nic společného.
Brzy mizí sociálně demokratičtí a komunističtí rodiče těchto dětí v koncentračních tá
borech.
To se dělo v prvních letech hnědé diktatury.
V sousedství Bauerů je dům, ve kterém je domácím Žid. Jeho dceru Gerhard ně
kolikrát zmlátí do krve, a tím si na ní vybije svou nahromaděnou, bezmocnou zlost.
Když matka malého děvčátka Gerhardovi ze strachu přislíbí, že otci o tom nic neřekne,
pocítí Gerhard ještě něco jako stud. Avšak jeho otec ho v následujících letech ještě víc
podporuje v podobném hrubém jednání...
Jenom pryč - k vojsku...
Ale Gerhard chce od otce pryč. Chce co nejdříve vypadnout z domova. "Hlavně
dostat se ven!"
Je mu patnáct let, když opouští školu a začne se učit prodavačem v redakci
"Berliner Borsenzeitung". "To je jedno, co budu dělat," myslí si - chtěl se totiž stát pů
vodně kominíkem, jen aby se vymanil z otcova pedantství. V burzovním nakladatelství
je vedoucím Gerhardův strýc, a tak je opět pod nepřímou kontrolou rodičů. Jako strý
cův chráněnec, zůstává i zde samotářem, ostatní učni ho přehlížejí. Právě tento strýc ho
v roce 1943 přivede na nápad, aby se po třech měsících služby, ve svých sedmnácti
letech, dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Vojákem se stává v době, kdy už ni
kdo nevěří ve vítězství Hitlerových armád. Je zařazen do dělostřelecké jednotky
v Landsbergu.
Nošením uniformy chce získat "otcovské odpuštění". Navíc uniforma posiluje Ger-
hardovo málo vyvinuté sebevědomí. Vojenská služba se stává domnělou svobodou.
Kamarádství ve wehrmachtu mu poprvé dává pocit, že není tak osamělý, že patří
k nim, i když jen jako malé kolečko mašinérie, která přináší smrt.
Avšak ani zde se mu nedaří zbavit se měřítek chování z dětství. "Jízdou na kole"
(směrem nahoru se hrbit, avšak dolů šlapat) se vypracuje k zvláštnímu místu: stává se
ordonancem, čističem bot pro důstojnickou kastu, i když by nejraději "ležel se svými
kumpány ve špíně". Když se tam však nakonec dostane, zůstává sám. Na okupovaném
území na východě se ocitá v záloze. Zmocňuje se ho strach a dezorientace. Nezná vý
6
chodisko ze samoty a hrozící smrti. Bůh? Toho nezná. Nikdo z jeho okolí nepočítá
vážně s Bohem:
"Hledač perel ví, kvůli čemu se potápí," říká dnes rozvážně, "zlatokop ví, proč
kope. Mohu se ptát jedině na to, o čem mám určitou představu. A křesťané, které jsem
znal, mi ukazovali velmi zřetelně, že jejich víra nemá s jejich životem nic společného.
Ale já chtěl přece žít!"
...ve válce a v zajetí
Ve válce se Gerhard učí bezvýhradně přijímat násilí jako prostředek k řešení kon
fliktů. Přesto cítí odpor - později i jako rocker - nosit u sebe vysloveně vražedné zbra
ně. Dává přednost noži a řetězům, protože jejich použití není nutně smrtelné; pracuje
v něm tedy ještě jakási poslední záchranná brzda.
Až do posledních válečných dní byl Gerhard - podobně jako mnoho jiných mladých
lidí stržen masovým, psychologicky vynalézavě vybičovaným fanatismem nacistů:
"Vůdce přikázal - my posloucháme!"
Je mu devatenáct let, když se ocitne v americkém zajetí, a dvacet let, kdy je v roce
1946 propuštěn domů - do Berlína, do francouzského sektoru města.
Otce zastřelili Rusové již v květnu 1945. Až do konce nepřestal být vyznavačem
tvrdosti bez jakékoli lítosti. Matka musela předat dům Francouzům, smí však i nadá
le bydlet v malé mansardě. ■
Že matka přežila, činí Gerharda vděčným a šťastným.
...pak přece ještě láska
Do suterénu se nastěhuje rodina protifašistického bojovníka s osmnáctiletou dcerou.
V ní potkává Gerhard svou první velkou lásku.
Tento něžný svazek ukazuje téměř příkladně možnost, jak lze překonat hlubokou
nenávist nacistické doby a zacelit trhlinu, která pronikla německým národem již před
rokem 1945. Oba milenci cítí, že jsou svými rodiči nepochopeni. Společně očišťují
od trosek nejen Berlín, ale i své duše, a společně strádají. Konec konců představuje je
jich společný život také kus vzdoru vůči rodičům a vůči poválečné bídě, která byla
mladým vnucena, ale i hlubokou potřebu zařídit si ve vlastní rodině všechno lépe.
Na troskách doby společně budují vzdušné zámky svobodnějšího života. Zasnoubí se.
Narodí se jim dcera. Gerhardova snoubenka pracuje jako prodavačka, on sám však
přijde o práci a ocitá se znovu v závislosti, tentokrát na budoucím tchánovi a tchyni.
Aby se konečně osvobodil, stane se převáděčem uprchlíků ze sovětské zóny, placeným
Francouzi. Je to životu nebezpečná práce v době, kdy začíná studená válka mezi vý
chodem a západem.
O svobodě nemůže být ani řeči. Závislost je větší než kdykoliv předtím.
7
2. Pokus žít končí nezdarem
Převáděč uprchlíků - bez naděje
Francouzi dávají Gerhardovi liché sliby: když bude pro ně "dobře" pracovat, dosta
ne prý zpět dům po rodičích. Gerhard přijímá, v neposlední řadě také proto, aby tím
zahladil vinu svého nacistického otce. Má převést důlní odborníky z "východní zóny"
do západního. Berlína. Východní Německo mělo hospodářsky zemřít hlady tím, že se
mu vezme "zdravý lidský materiál" (= oficiální žargon). Při přísných zdravotních kon
trolách pracovali v dolech jen robustní a zdraví lidé. Ze však šlo Francouzům pouze
o doplnění své cizinecké legie, to samozřejmě zamlčeli.
A tak odchází Gerhard, maskovaný za turistu, jenž se o vše zajímá, do východní
zóny, kde vychvaluje "zlatý západ" - a vlakem převáží lidi do západního Berlína. Po
několika měsících se vše prozradí. Jeden západní Berlíňan, který ho znal a který přešel
na východ, ho již delší dobu pozoroval. Těsně před přechodem do západní zóny ho za
stavuje ruský vojín:
"Ty moment, jít se mnou!"
Z tohoto momentu se však stává věčnost v podobě osmi a půl roku pracovního tá
bora.
Je vzat do vyšetřovací vazby. Žádný veřejný proces se nekoná. Každou noc je vy
slýchán od deseti večer do pěti hodin ráno, takže je nevyspáním brzy zcela vysílen. Ze
stropu vyšetřovací místnosti visí železný hák. "Když nechceš vypovídat, můžeš se kdy
koliv oběsit," zasyčí jeden z vyšetřujících komisařů.
Cynismus násilí.
Doživotně
Kromě dozorců nevidí Gerhard po celé týdny žádného člověka. Nastává utrpení na
samotce. Dokonce i pochůzky po vězeňském nádvoří se konají v boxech, takže nikdo
nemůže vidět své spoluvězně. Po několika měsících vynáší sovětský vojenský soud
rozsudek, který byl stanoven již dávno předtím:
"Pracovní tábor - doživotně."
"Tenkrát jsem zemřel poprvé," říká. Později měl zemřít ještě vícekrát.
Ruské hlídky mu stříhají hlavu dohola. Stříhání vlasů se bude v následujících letech
opakovat každé čtyři týdny. Před sprchováním, které následuje, jsou trestancům odňaty
všechny jejich věci. Náhradou obdrží obnošené ruské uniformy. V otevřených náklad
ních vozech je pak převážejí ulicemi Chemnitzu (Karl-Marx-Stadt) a dále do Bautzenu.
Obyvatelstvo, které vidí tyto transporty, jásá, protože podle uniforem soudí, že jsou
nyní postihováni a trestáni i Rusové.
8
